Stromy se rozestoupily, jako by dávaly prostor lesnímu porostu rostoucímu u jejich kořenů, a vytvořily cestičku ze zeleného načechraného mechu. Stromy zpívaly, společně zněly jako celý orchestr a vítr byl jejich dirigentem. Čechral jejich koruny do rytmu, a k tomu si vesele hvízdal a tu a tam se jako sólisté ozvali mistři pěvci, kteří celou krásu pozorovali z vysoka unášeni svými křídly. Každý krok byl jako pohlazení, jemňoučký mech hladil chodidla a vyprovázel je krok za krokem jemným polibkem. Kolem cesty se seběhli všelijací obyvatelé lesa, aby se podívali, co se děje. Stáli v řadách a tlačili se na sebe, aby spatřili nově příchozí osobu. Každý z nich se přidal k hašteření svých sousedů. Jejich překvapení bylo na místě, nikdo z nich ještě nikdy neviděl člověka. ,,Upřímně řečeno", tvrdili, ,,myslel jsem, že bude vyšší." No, nebojte, mrňouskové, vyšší bude, až bude starší.
Hlas v dáli.
Ozvěna?
Ozvěna nešeptá.
Ozvěna nezpívá.
Ozvěna nevypráví
O včerejšku.
Smích. Jedna z nejdůležitějších, nejkrásnějších a zároveň nejpřirozenějších složek našeho života. Obecně se pod tímto pojmem skrývá jakýsi projev radosti a optimismu, avšak, jak každý již nejspíš zjistil, ne každý úsměv znamená, že je člověk opravdu šťastný. Rozlišujeme smích přátelský, společenský, umělý či například smích zlověstný a všechny tyto typy úsměvu se od sebe něčím odlišují. Ale napadlo vás někdy, proč se vlastně smějeme?
Jednoho dne přišlo upozornění do Bakalářů s hromadnou výzvou od pana ředitele. Sháněl dobrovolníky z řad studentů gymnázia, kteří by byli ochotní pomáhat v očkovacím centru (pozn. dále jen v Očku) ve Strakonicích. Vnímala jsem to jako skvělou příležitost, a to hned z několika důvodů: 1) odreaguji se od neustálého sezení u počítače během distanční výuky; 2) nebudu trávit čas pouze s rodinou, ale i s dalšími lidmi; 3) budu v této době alespoň trochu nápomocná (ano, tohle až na třetím místě, přiznávám, že za mým odhodláním stála hlavně potřeba dostat se alespoň na chvíli z pohodlí domova). Ihned jsme to probrali doma a o den později jsem psala panu řediteli, že do toho jdu.
Psal se 23. srpen 1973, když došlo k přepadení pobočky banky Sveriges Kreditbank ve švédském Stockholmu, během kterého se stali čtyři zaměstnanci banky, tři ženy a jeden muž, rukojmími recidivistů Jana-Erika Olssona a Clarka Olofssona a po dobu 130 hodin byli vězněni v trezoru. Nakonec se podařilo zajatce vysvobodit a zajmout pachatele bez jediného výstřelu, a tedy z tohoto pohledu nebylo přepadení nijak neobvyklé. Zvláštností této kauzy se ovšem stal vztah mezi pachatelem a jednou z rukojmích, třiadvacetiletou Kristin Enmarkovou, která si během pouhých šesti dnů vytvořila k pachateli velmi silné pouto a za nepřítele nepovažovala své věznitele, ale policisty, již prý byli jediní, kteří ohrožovali životy zaměstnanců banky. Při vyjednávání, které vedl tehdejší premiér Olof Palme, se vyjádřila takto: „Sedíte si tam a s našimi životy hrajete kostky. Naprosto oběma důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nijak nám neublížili. Naopak byli velice milí. Víte, Olofe, to, čeho se bojím, je, že policie zaútočí a způsobí, že zemřeme.“ Podobný názor sdíleli i ostatní. Všichni čtyři zajatci se shodli, že únosci byli milí a cítili se s nimi bezpečně. Zdálo se, že měli pocit, že za své životy vděčí právě pachatelům. Dokonce se později přimlouvali za snížení jejich desetiletého trestu odnětí svobody. Kristin se následně s Olssonem několikrát sešla a oba se seznámili s rodinou toho druhého. Právě tento případ zaujal kriminologa Nilse Bejerota, jenž na jeho základě přišel s pojmem „Stockholmský syndrom“. Tímto jevem se poté začal významně zabývat například americký psychiatr Frank Ochberg, který jej v 70. letech definoval pro účely FBI a Scotland Yardu.
Covid-19, virus, který nám kompletně narušil a změnil život. Pro většinu lidí je toto období velmi obtížné, dlouhé a asi navždy si jej budeme spojovat s miliony obětmi, samotou, zákazy a chaosem. Ale co když to není vše? Co když nám tento virus přinesl mnohem víc? Vždyť každá mince má dvě strany a člověk by neměl na všem hledat jen chyby. Je pravda, že je poměrně těžké pohlížet na něco takového jinak, než na neštěstí, vzhledem k tomu, že se jedná o stále aktuální téma a z odevšad slyšíme především to, jak nám toto období uškodilo. Ale už kvůli nám samotným bychom se měli pokusit nahlížet na současnou situaci i trochu optimističtěji. Měli bychom se pokusit najít pozitiva, která nám pandemie přinesla. A právě o tom by měl být tento článek.
Takové trvání si představitelé této fotbalové soutěže určitě nepředstavovali. Místo dlouhých let se v podstatě rozsypala 48 hodin po jejím oficiálním vyhlášení. Nová soutěž podlehla odporu veřejnosti i konkurence a její osud naplnily odchody účastnících se klubů, které ustoupily kritice.
Šílený génius, nebo geniální šílenec? Dnes je tomu 117 let od chvíle, kdy se narodil Salvador Dalí.
- Libor Staněk
Článek, jenž právě okupuje vaše počítačové monitory či displeje mobilních telefonů, vypadal původně úplně jinak. Byl zevrubných rozborem života Salvadora Dalího, od útlého mládí až po konec jeho uměleckého kariéry, přeplněným spoustou dat, názvů a informací, které, žel říct, nikoho nezajímají. A pokud ano, dají se v dnešní době internetové snadno dohledat. Asi po hodině jsem si tedy uvědomil, že má spisovatelská námaha plodí pouze nudný text, jenž si přečte jen pár nadšenců, kteří pak objeví těch několik skulinek v mých znalostech umělcovy osoby a zavrhnou mne a mou tvorbu jako nedostatečně historicky podloženou. Proto jsem se rozhodl svůj původní záměr a plán značně pozměnit, a místo naučného textu, jenž by obohatil vaše znalosti dějin umění, jsem sepsal něco, co uspokojí nám všech přirozenou potřebu kuriozit a skandálů, jež sice rozebíranou osobu příliš neuctí, zato však naplní naše srdce pocitem, že nejsme zase až tak divní, jak si občas rádi myslíme.