Bylo pozdě večer a já se vracel ze školy autobusem domů. V hlavě jsem měl spoustu myšlenek o škole a o tom, co budu dělat doma. Najednou si ke mně přisedl kluk asi tak o rok mladší než já. Byl hubený, hnědovlasý a skrze brýle mě probodával hlubokýma černýma očima. Dělal jsem, že ho nevidím, a začal jsem se dívat z okna. Neznámý najednou promluvil: „Ahoj Adame.“
Polekaně jsem se na něj otočil a začal jsem přemýšlet, odkud zná mé jméno. „My se známe?“ zeptal jsem se ho. „Znám mnoho lidí,“ odvětil můj podivný společník. Chvilku mlčel a pak dodal: „Znám například i paní Málovou.“ Byl jsem čím dál tím nervóznější. Jak může sakra znát jméno mé učitelky ze základky, když jsem ho nikdy neviděl? Ten kluk si evidentně všiml mého rozčarování a povídá: „Dokonce i vím, kdo je paní Lesková.“ V hlavě mi začalo hučet a začínal jsem mít i strach. Že ví jméno mé učitelky, budiž, ale jak sakra zná příjmení mé matky? Autobus zastavil na zastávce.
„Kdo k čertu jsi?“ vyhrkl jsem.
„To přece víš,“ odpověděl mi s klidem a úsměvem na tváři neznámý. Pomalu se zvedl a vystoupil.
Seděl jsem v prázdném autobuse a snažil se pochopit, co to mělo znamenat. Najednou se mi do hlavy vetřela zvláštní plíživá myšlenka. Znám ho... nebo spíš jsem ho znával. Ale to přece není možné – Richard zemřel. Vím to, protože jsem to nechtěně zavinil. A hlavou mi znovu přelétl ten okamžik, kdy se pod Richardem prolomil led na rybníce, na který jsme na mé naléhání šli. Já jsem se z toho dokázal ještě dostat, ale Richard pod tím ledem zůstal.