Podivuhodná vločka z nebe padá,
jinak než ty ostatní vypadá.
Padá pomalinku a jako pírko něžně,
takhle nepadají vločky běžně.
Ty tvary a věci, co mé oči v ní vidí,
a myšlenka, toho kolik si jí už všimlo lidí.
Nebo jsem snad jediná?
Které něco připomíná?
Vidím v ní zvláštního něco,
ale nedokážu popsat, co.
A ty pocity, ta radost a klid,
všechno je najednou, jak má být.
Konečně na mou dlaň dopadne,
a mě náhle vzrušení popadne.
Musím ji stále pozorovat,
tomu prostě nelze vzdorovat.
V odlesku jejím barvy duhy hrají,
dveře k představivosti mi otvírají.
Jak krásná je, jako by ji zkrášlil s láskou mráz,
doufám, že takovou uvidím brzy zas.