NULL
Můj první casting. Jsem strašně nervózní. Hlavně mluvit nahlas. Text si pamatuju i pozpátku, v tom problém nebude. Spíš tam přijdu, oni řeknou: „Tak prosím, začněte,“ já se nadechnu a zavládne trapný ticho, protože ze sebe nevydám ani hlásku. Ale co kdybych tu roli vážně dostal? Co kdyby ze mě byla velká filmová hvězda? Dostal bych další role, chodil na premiéry a lidé by diskutovali o mém oblečení na Oscarech.
Ale to se nestane. Je tu tolik známých knih. Támhle je ten, co hrál v „Indiana Jones a Poslední křížová stránka“. A tamto je herečka ze „Star Wars: Episode VI – Návrat kapitol“. Ó můj bože! A tamhle je Leonardo DiCannibal!!! Hvězda filmů „Přečti mě, když to dokážeš“ a „Vlk z Book Street“!!! Sedí hned vedle svého agenta, s někým si volá a nahlas se směje. Ani si nevšiml, že jeden z jeho fanoušků ho už asi půl hodiny prosí o podpis. Nemám šanci. Co mě to vlastně napadlo? Já, malý útlý sešit s dobrodružnou povídkou, co nikdo nezná? Jak se můžu měřit s knihami, které četl každý a drží se na předních místech v žebříčku bestsellerů?
Přichází režisér, producent, scénárista a spousta jejich asistentů. „Nuže, snad všichni víte, o čem tento film bude. O knize ze sirotčince, co se dostane až do čela jedné z největších firem na světě. Klasika. Dnes děláme casting na hlavního hrdinu, jeho lásku a ve vedlejších rolích na jeho bratra ze sirotčince, ředitele sirotčince a jeho spolupracovníka ve firmě. Tak jdeme na to.“
První se vybírá ředitel. Tu roli dostane známý herec z Indiana Jonese. Pak bratr a spolupracovník ve firmě. Láska hlavního hrdiny jde na řadu jako předposlední a vyhrává jedna velmi krásná detektivka, kterou jsem ale nikdy neviděl. Má na sobě žlutý obal, ve kterém jí to velice sluší. Úplně září. A nakonec hlavní hrdina. Toho jsem si připravil já.
Volají mě jako třetího. Záložka se ve mně ztuhne, jako kdyby mě měli zastřelit. Pomalinku kráčím ke schodům na jeviště. Já jim budu pro smích. Já to nezvládnu.
Asi jsem se zamyslel až moc, protože jsem si nevšiml, že musím vyjít ještě jeden schod navíc. Zakopl jsem a natáhnul se na jeviště. V sále se ozvalo chichotání a různý šum. Rychle jsem se zvedl. Přešel jsem doprostřed jeviště a podíval se na porotu.
„Nuže mladíku, vy chcete zkusit hlavní roli, je tomu tak?“ zeptal se režisér s vážným a trochu znechuceným výrazem.
Kývl jsem.
„Znáte text?“ pokračoval. „Víte, jaká replika byla určena? Tak dělejte!“
No, myslím si, víc se už ztrapnit nemůžu.
Slova mi přicházejí do pusy sama od sebe. Nepřemýšlím nad tím, co říkám. Za větší slabikář už stejně nebudu, tak co? Potom mě posílají sednout a zkoušejí dál. Sedím a lituju sám sebe. Ani nevnímám Leonardův výstup. Asi se tiše vytratím, abych se na ně už nemusel koukat.
Vtom vyhlašují výsledky. Už se zvedám a připravuji se k odchodu, když uslyším, že jsem tu roli dostal. Zase ten známý šum a ruch. Leonardo se otočí na agenta a chvíli na něj něco huláká. Já se mám prý dostavit do šatny s ostatními, co dostali role.
Přibližně pátý asistent režiséra nám oznamuje, že natáčení začíná za týden v Hollywoodu. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nezdá se mi to jen? Radši se štípnu. Au! Nezdá! Budu hrát ve filmu a navíc s tou krásnou detektivkou.
Když opouštím šatnu a jdu si pro věci, uslyším křik. Leonardo řve na režiséra:
„Jak to, že nemám roli?! Byli jsme přece domluvení, že ta hlavní role je moje!!! Já jsem DiCannibal!!! Jak si to vůbec můžeš dovolit?!“
„Hele, ty DiCandle nebo kdo seš, byl jsi strašnej, nemůžu ti dát tu roli!!!“
„Tak mi dej nějakou jinou roli!“
„Všechny jsou už obsazený! A navíc žádnou jinou neumíš!“
„A jak jsi to sakra myslel, že jsem byl strašnej?! A to radši dáš roli tomu mladýmu bažantovi, co ani neumí chodit?“
Tak to ještě chvíli pokračovalo (ve skutečnosti byl ten rozhovor mnohem sprostější).
Po týdnu jsem v Hollywoodu, na natáčení, a strašně se těším. Už tu jsou všichni: režisér, scénárista, Indiana (chce, aby mu ostatní tak říkali i ve skutečnosti), ostatní herci, většina asistentů, krásná detektivka, co si povídá s… s Leonardem?! Co ten tu dělá, nedostal přece žádnou roli! Ukazuje detektivce svaly a ona se tomu chichotá.
Později se ukázalo, že vyvíjel na režiséra takový tlak, až mu dohodil roli mého bratra. No tak dobře. Mně je to vlastně jedno (pokud se nebude dál motat okolo mojí „lásky“).
Začínáme točit. První je scéna, kdy dostanu stipendium na univerzitu. Leo na mě pořád kouká. A netváří se zrovna hezky. Jako malý dítě na pískovišti, co se hned nerozbrečí, když mu šlápnete na bábovičku, jenže mnohem zlověstněji. Ale pak si všímám, že není jediný, kdo se na mě kouká. Krásná detektivka mě taky po očku sleduje. Tváří se ovšem mnohem lépe než ta velká hollywoodská hvězda, dokonce mi přijde, že jí i trochu cukají koutky.
Natáčeli jsme asi 12 hodin, a když odcházím do hotelu, připadám si úplně mrtvý. Jdu po ulici a všude je tma. Zamrazí mě na obalu, otočím se, ale nikdo tam není. Pak asi po dalších třech metrech na mě někdo zezadu hodí nějaký hnusný pytel a odvleče mě do dodávky. Je to tak rychlé, že ani nevydávám žádný zvuk.
První, co uvidím po sundání pytle, je temná továrna a tři černé velké knihy, co mě nejspíš unesly.
„Co je na tobě tak zvláštního? Nejsi ani nijak hezký, ani bohatý. Tak proč jsi tu zatracenou roli dostal?!“
Nikdo z velkých drsňáků nemluví.
„A jak to, že se ta mladá naivní detektivčička zajímá o tebe a ne o mě?!“
Konečně mi to docvaklo. Ten hlas. Moje „láska“.
„DiCannibal?“ zeptám se.
„Né, tady tvoje máma.“ Leo vyjde ze tmy a konečně ho vidím v celém světle.
„Proč to děláš? Kde to jsem? Co se mnou hodláte dělat?“
„Takže, začneme s tím, kde jsi, jsi ve staré opuštěné továrně na okraji Los Angeles. Proč to dělám. Já jsem Leonardo DiCannibal!!!“ začne z ničeho nic řvát. „Já jsem HVĚZDA!!! Kdo jsi ty?! NIC!!! Nikdo tě nezná!!! A pak si jen tak přijdeš a získáš hlavní roli v dalším milionovém trháku, co měl bejt MŮJ!!!“ Zadýchá se, vezme odněkud židli a sedne si naproti mně.
„A dostáváme se k poslední otázce. Co s tebou udělám. Víš, přesvědčil jsem rejžu, aby mě napsal jako tvého náhradníka. Kdyby se ti něco stalo, budu hrát tu hlavní roli já. Ale to se ti napřed něco musí stát.“ Se zlověstným úsměvem pokyne drsňákům a ti zamíří ke mně.
Opět se probudím až v nemocnici. Diagnóza: Ohnuté a natržené desky, vázání moc nedrží, oslí uši, ale co je nejhorší, vytrhané stránky. Cítím se tak neúplně. Doktor říkal, že desky se dají spravit, pak půjdu na operaci se zády. Dají mi do desek kovové podpěry. Je mu líto, ale se stránkami se nedá nic dělat.
V noci to už nevydržím a rozbrečím se. Začínám si vzpomínat, že jsem neomdlel hned. Vzpomínám si na Leonardův úsměv, na to, jak se koukal, když mi trhali záda. Vzpomínám si, jak jsem ječel bolestí a prosil je, ať toho nechají. Vzpomínám si, jak mi vyrvávali stránky a jen je házeli na zem. Pořád tam leží, v tý hnusný továrně. Ve špíně leží moje součást. Moje stránky. Já tam ležím.
První, co si po operaci uvědomím, je ta bolest. Jako bych v zádech měl kovové podpěry. Dlouho nechci otevřít oči, ale pak na tváři ucítím něčí dotyk. Pomalu je otevřu, ale nic nevidím. Pak zaostřím a ta žlutá mě skoro oslní. Má láska. Úplně září.
Anna Nesvedová