Období mezi 17. listopadem a 29. prosincem
roku 1989 označujeme jako Sametová revoluce. Jednalo se o shluk událostí, který na základě masových demonstrací vyvrcholil zvolením Václava Havla prezidentem republiky. Pod samotným pojmem Sametová revoluce si dnes prakticky každý, včetně nás, co jsme ji nezažili, představí bezbranné studenty stojící na Národní třídě proti ozbrojeným gardám státní bezpečnosti. A tak to také doopravdy bylo, je to však jen pouhým zlomkem toho, co se ve skutečnosti událo.
K pochopení těchto souvislostí mi poslouží sociologická esej Iva Možného „Proč tak snadno“, která s mrazivou přesností reflektuje minulost i současnost naší společnosti. Možný se ve své eseji zabývá především tím, co předání moci vůbec umožnilo, nejednalo se totiž v pravém slova smyslu o revoluci. Revoluce bývají vykoupeny ztrátami na obou stranách barikády a o tom v naší situaci hovořit nelze. Nutno ale podotknout, že protestující nemohli dopředu předpovídat onu sametovost celého procesu a podstoupili tak značné riziko.
Nabízí se tedy hned několik otázek. Proč se komunistická strana na samém sklonku moci více nesnažila o své zachování? Co společnost přimělo k akci? Nebo spíše, proč se na onu akci čekalo tak dlouho? Je jasné, že se jen tak, ze dne na den, nepřeskočilo z až orwelovsky nastíněného státního zřízení, jak je na něj dnes často pohlíženo, do porevolučního svobodného Československa. Abychom si mohli odpovědět na tyto otázky, je nutné si lehce nastínit každodennost 80. let, kterou však objektivně nelze zjistit. Ivo Možný k dané problematice uvádí, že společnost se již nacházela na prahu ekonomického a hlavně sociálního rozpadu, kdy nebylo možné o nic usilovat a peníze ztrácely hodnotu. Kdybyste se v tomto období ocitli například v pozici instalatéra, celá vaše živnost by závisela na tzv „ekonomice dobré vůle“ a to je onen paradox, protože jste stále byli zaměstnancem státního podniku. Tržní ekonomika neexistovala a vše fungovalo v jakémsi režimu výměnného obchodu, což v praxi znamenalo, že instalatér zedníkovi spravil potrubí a zedník mu na oplátku opravil chatu, to vše povětšinou v rámci pracovní doby. Netrvalo to dlouho a celý problém se přesunul i na základní potraviny. Člověk se tak nemohl hnout z místa a to nejen za státní hranice, jak si nyní často představujeme, ale ani za hranice svého regionu. Znamenalo by to pro něho totiž ztrátu veškerých materiálních vazeb. Dalším faktorem byla i absurdnost činnosti KSČ, kdy ideologie i pro ně samé postrádala smysl. Nikdo nechtěl sedět na nekonečných schůzích a plnit pětiletky. Nespokojenost s tehdejším systémem, tak nepanovala jen mezi řadami disidentů, ale přenesla se na celou populaci včetně běžných rodin a již zmiňovaných straníků. Tato situace sama o sobě naznačuje blížící se kolaps celého systému. Nezbývalo než čekat, kdy demonstrace započaté na konci 80. let naberou na síle a přidají se k příkladu okolních států, kde už revoluce probíhala v plném proudu. A to se také díky odvaze studentů a ideálům Václava Havla stalo. Od roku 1989 jsme tedy svobodným demokratickým státem.
„Nově nabytá svoboda nám nepomůže, pokud se nezbavíme starých pověr.“ [Možný, 2009: 108] Je jasné, že 40 let života v totalitním režimu zanechalo na naší společnosti šrámy, ovšem 30 ve svobodné zemi nám dává velkou naději.
Použitá literatura: Možný, I. 2009. Proč tak snadno…: Některé důvody sametové revoluce. Praha: Sociologické nakladatelství.
(foto: Jan Šibík, časopis Reflex)