Smutek. Emoce, kterou někdy pociťuje každý z nás. Objeví se nečekaně a přináší s sebou nesnesitelnou bolest, která nás sžírá a nenechá nás zapomenout na naše problémy, ztráty či bolestné vzpomínky. Najednou se stane toto utrpení naší jedinou myšlenkou, jediným pocitem, který naplní celou naši mysl, a my úplně zapomeneme na krásu kolem sebe a upneme se pouze k tomu špatnému. Někdo se ve smutku přímo utápí a dokonce jej vítá, neboť si myslí, že je to jediné, co si zaslouží. Smutek sice může pomoci, a dokonce je i zdravý, ale ne dlouhodobě. Postupně nás totiž začne kousek po kousku zabíjet a my si to ani neuvědomíme. Proto bychom neměli toto období příliš prodlužovat, ale naopak bychom se měli snažit se jej co nejdříve zbavit.

    Byla první republika opravdu tak šťastnou a úspěšnou dobou, jak se mezi lidmi traduje?  Panovala skutečně mezi občany spravedlnost a rovnost? Vcházeli do politiky všichni pouze  s vidinou služby státu a existovalo něco jako korupce? Byly vznik a konec tohoto období takové, jak si představujeme dnes? Jak vypadal život obyčejných  lidí, jakým jazykem hovořili a jakému jazyku se učili ve škole? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché a zcela určitě se nám nepodaří obsáhnout je v celé  jejich šíři, přesto bychom se chtěli v tomto článku pokusit alespoň o jejich nastínění.  

4.11.2020, Gymnázium Strakonice

    Pokud jste poslední rok nestrávili na opuštěném ostrově tisíce kilometrů daleko od domova a neměli po ruce žádný rozhlasový přijímač či jiné technologické zařízení, tak pravděpodobně víte, že leitmotivem všech informačních kanálů se někdy od února stalo téma koronavirus. Celý svět se domnívá, že toto virové sluníčko pochází z Wuchanu a nebýt jistých skutečností, které před nedávnem vyšly najevo, bychom se asi pravdu o jeho donedávna zatajovaném původu ani nedozvěděli. Kdo ale doopravdy stál za jeho vznikem? A co o celém případu říká jeden z očitých svědků?

Pátek 25. září, České Budějovice

    ,,Zrušeno.“ ,,Z důvodu nařízení Vlády přesunuto na další rok.“ Odklady a zákazy v letošním roce stíhají jednu akci za druhou a proto není divu, že jsme se až do poslední chvíle obávali, že se náš již od jara očekávaný výlet neuskuteční. Už v březnu jsme vlivem pandemie přišli o repreples, na nějž jsme usilovně připravovali nové vydání a představa, že nám koronavirus zhatí plány i tentokrát, byla opravdu nemilá. Naštěstí se ale stal zázrak.

    Pokoj, čtyři stěny, několik obrazů pověšených na zdech, již okoukané a prozkoumané. Postel, psací stůl s novým laptopem zapojeným do elektriky, hudba vycházející z malého telefonu hozeného na posteli, oposlouchaná, nezajímavá. Okno a z něj ten samý výhled, každé ráno, když vyjde slunce, stejná šedivá ulice, několik sousedských domů, ve kterých se každý večer svítí až do rána, jako by jejich obyvatelé chtěli využít situace a místo toho jen prodlužují svůj čas, kdy musí bdělí vnímat realitu. Slunce vychází, chvíli visí na obloze a pak zapadá, tento proces se slévá do jednotvárné šmouhy, bez barev. Čas utíká, a přitom ho ještě zbývá tolik, tolik moc. Čas, který přijde na zmar, bez užitku, bez účelu, zbytečný. Čas strávený mezi čtyřmi stěnami, jako ve vězení. Mobil se rozsvítil a vyskočilo na něm upozornění, hudba se na chvíli ztišila a bylo slyšet jen tiché cink, které mělo na onu zprávu upozornit. Pocit, která tato zdánlivě nepatrná událost vyvolala, zatnuté ruce v pěst, hlasitý povzdech, bezmoc.

    Po skončení velké války se české pluky v Rusku vydávají na dlouhou a nebezpečnou cestu zpět  do svého domova. Návrat vojáků bude trvat déle, než by si přáli. O to větší radost se snad rozhoří v srdcích těchto mužů, když je po příjezdu do vlasti císař minulostí a na Hradě sedí  prezident. Mezi navrátivšími je i Emanuel Moravec. Člověk, jehož jméno jen v málokterém z nás vyvolá jedinou pozitivní myšlenku. Nejde však o Moravce, který kolaboruje s nacisty. Do Československa se vrátil zcela jiný člověk. Demokrat s důvěrou v novou republiku a se silným respektem k těm, již se o její vznik přičinili.