Dne 1. září 2020 proběhne na nádvoří prestižního ústavu Gymnázia Strakonice natáčení katastrofického snímku s implicitním názvem GYMSTR-20 napsaného podle skutečných událostí. Zájemci nechť dorazí v 7:55 na místo určení. Z důvodu neexistence maskérny budou naši maskéři od sedmi hodin rozesetí po celém areálu a budou s potřebným náčiním v ruce vyčkávat příchod herců (běžně se pro tyto účely využívají prostory tělocvičny, tu ale v tomto případě nemáme k dispozici). Po zkrášlení se postavte doprostřed nádvoří a vyčkejte na další pokyny (pokud nevíte, kde ten střed je, prostě se připojte k davu, který tam už jistě bude stát). V 8:00 začne natáčení první scény, proslovu Hlavy národa ke svých občanům. Samotná řeč bude natáčená víckrát, proto se připravte na to, že na nohou budete několik hodin (zkušení herci, kteří již v minulosti hráli např. čekající ve frontě na banány, vědí, co je čeká a náležitě se podle toho zařídí). V samotném proslovu se protagonisté filmu dozvídají mnoho informací o jejich nepěkném konci, tudíž se doporučuje předem trénovat pláč a výrazy zoufalství. Po skončení proslovu se menší skupiny herců pod vedením tajných složek odeberou do menších prostor, kde budou jejich postavy ponechány napospas osudu.
Když se na městských tabulích poprvé objevil plakát s Ivanem Trojanem prohlížejícím si skleničku s lidskou močí, bylo jasné, že se české kinematografii povedlo vytvořit další skvost. A je to pravda. Snímek, který vznikl v koprodukci České Republiky, Slovenska, Polska a Irska toho může nabídnout opravdu hodně. Poutavý příběh vyprávějící život velmi rozporuplné osobnosti, kterou v jejím mládí a ve starším věku ztvárnil otec se synem (Josef a Ivan Trojanovi), postoj společnosti k homosexualitě a bisexualitě během druhé světové války a za komunismu, pohled na psychickou stránku člověka, který se neprávem dostane v padesátých letech do vězení, vede se s ním vykonstruovaný proces a jeho naděje na přežití je opravdu mizivá, i zajímavé technické provedení. Ve světě byl snímek poprvé promítnut na filmovém festivalu Berlinale 27. února, kde se dočkal velmi příznivého ohlasu. Česká premiéra byla původně plánovaná na konec března, v důsledku opatření proti koronaviru však musela být odložena až na letní prázdniny. Autorem scénáře je Marek Epstein a režírovala ho polská režisérka Agnieszka Hollandová. Spolu s filmem vyšla i kniha, kterou do prozaické podoby zpracoval Josef Klíma. Teď se beztak ptáte, kdo že má být tou rozporuplnou osobností nebo proč se film jmenuje zrovna Šarlatán. No, o bláznivém urologovi věštícím ze sklenice s močí to opravdu není. Ale i tak to stojí za to.
Ve staré části města stálo opuštěné divadlo. Obyčejná budova, která, aniž by vynikala svou velikostí či bohatou výzdobou, přitahovala pozornost všech očí. Když jste vešli dovnitř, ve vzduchu byla cítit tajuplná atmosféra a jako by byl slyšet smích diváků při komediálních vystoupeních a vzlyky při těch smutných. Na stěnách byly nádherné kresby znázorňující mystické bytosti a život a lásku a smrt. Divadlo má podle pověstí magickou moc a lidi, kteří do něj vstoupí, budou šťastni po celý svůj život. To jsou ale všechno jenom povídačky, nikdo neví, jak to tam vypadá, protože do této části města je zakázáno chodit.
Poznámka autora, poznámka pro nikoho: Kdyby někdo tento stůl ztvárnil v divadelní hře, jistě by měl dotyčný herec zalepenou pusu, až komicky by prožíval vyslechnuté osudy a na konci by se až lidsky bránil upálení. Tak si ho tak při čtení této (ne)úvahy aspoň představte.
Už je to pár let, co na rohu ulice, nevím už jaké – ostatně na tom ani nezáleží, stávala hospoda. Od jejího slavnostního otevření se v ní vystřídala celá řada hospodských a pivo tu teklo vždy proudem. Samotná budova hostince již také leccos viděla – od konce války, během něhož do ní zavítala spousta vyčerpaných a válkou zmožených vojáků, až po období sametové revoluce, kdy sem nejen na pivo chodila řada studentů z nedaleké koleje. Teď je ale po všem.
Bum! Prásk! Právě z těchto slov vznikl název pro stále rozšířenější trend, kterému se říká slam poetry. O čem to vlastně celé je, skvěle definuje věta: „Stát se textem!“, pronesená slamovým nadšencem Bohdanem Bláhovcem. Pouze pro vaši představu, slamování se v lecčem podobá rapu, postrádá ovšem jakýkoliv hudební doprovod.
Z důvodu nařízení vlády týkajících se opatření proti koronaviru se letos maturanti museli uchýlit k samostatné přípravě na maturitu již od dubna. Pro mě osobně měla tato situace své plusy i mínusy. Mohli jsme se více zaměřit na maturitní předměty a také jsme dostávali méně učiva, které jsme si vypracovávali postupně. Problematičtější byla pouze výuka teoretických předmětů, u nichž se mluvený výklad těžko nahrazuje. Naprostá většina učitelů ovšem zvládla online výuku se ctí, nevyjímaje starší pedagogy, takže se tento nedostatek jednoduše vyřešil online hodinami. Zajímalo mne, jak tuto situaci vnímají moji spolužáci. Zeptala jsem se jich proto na jejich vlastní názor a také na to, jak se s přípravou na maturitu a přijímací zkoušky vypořádali oni. Je důležité zmínit, že následující otázky jsem svým spolužákům pokládala již v polovině května, tedy ještě v období před všemi důležitými zkouškami. Mezi odpovídajícími jsou studenti ze všech tříd čtvrtého ročníku.
Už vás omrzelo žít na Z
emi? Rozčiluje vás váš soused natolik, že byste byli ochotni se okamžitě někam na míle daleko přestěhovat, ale ani bydlení u protinožců by nebylo dostatečně vzdálené? Láká vás objevování nových národů a vesmíru? Pokud ano, tak jste skvělým kandidátem pro to, stát se jedním z členů národa Asgarďanů!