Cukatura, napnelismus, volovinismus, kravinimum. Pustíme-li si scénky V+W i po devadesáti letech, nepřestaneme žasnout nad vynikající hrou s češtinou. Na jevišti Osvobozeného divadla, jehož protagonisty se Jiří Voskovec a Jan Werich stali vlastně náhodou, znělo mimoneobvyklých výrazů také často oslovení “milý vole”. Tak se pánové V+W titulovali, když se chtěli pochválit. Než se však coby typicky nalíčení klauni s výrazným obočím, to Werichovo mělo symbolizovat jamb nebo trochej, začali přičiňovat o salvy smíchu publika, strávili spolu studentská léta v gymnaziálních lavicích.
Jiřího Voskovce a Jana Wericha mimo roku narození (1905) spojuje to, že oba neprožili zrovna to nejradostnější dětství. Werich pocházel z rozloučeného manželství, a neboť podle tehdejších rakousko-uherských zákonů syn náležel po rozvodu otci, musel malý Jan matku opustit. Psal se rok 1914 a Werichova otce, pojišťovacího agenta, povolala válka a Jan začal vyrůstat pouze s babičkou. Voskovcův otec byl kapelníkem v carské armádě. Začátkem války se zapojil do legionářské činnosti, leč domů se vrátil až v roce 1920. Nejen dětství, ale celý život třetího strážníka, Jaroslava Ježka, který k dvojici V+W neodmyslitelně patří, ovlivnila jeho téměř úplná slepota.
Životní cesty Voskovce a Wericha se spojí v roce 1916 v pražské Křemencově ulici. Tady studují gymnázium a tady také zakoření jejich přátelství. Čerství absolventi se rozhodnou pro studium filosofie a práva, dokonce chodí i na hodiny buddhismu, což odůvodňují tím, že je o něj malý zájem a profesor si tak svých studentů považuje. Vest pocketrevue neboli revue do kapsy od vesty, první hra V+W, vzejde z úmyslu pobavit spolužáky. Voskovec a Werich se vydají na sázavskou chalupu Voskovcovy rodiny, kde chtějí napsat román, knihu povídek a divadelní hru za jeden týden. Šlo jim hlavně o srandu, a i když celý plán se neuskuteční, hru, byť ne za týden, napíší. Tak v roce 1977 při padesátiletém výročí od uvedení “Vestpocketky” vzpomíná na její vznik Jan Werich. Devatenáctého dubna 1927 v Umělecké besedě si studentské představení pro známé zopakují, během hry dojde k potížím s kulisami, jsou takřka vystrčeni před oponu a dojde k úplně k první z jejich věhlasných forbín neboli předscén. Toho večera si jich všimne avantgardní soubor Dada, součást Osvobozené divadla, v rámci kterého odehráli další představení. Náhoda dá zrodu klaunů V+W.
Třebaže je vznik scény Osvobozeného divadla připisován právě Voskovcovi a Werichovi, jeho uměleckými šéfy se stali až po rozpadu původního souboru. Do party přibrali Jaroslava Ježka a v roce 1930 pak zakotvili v sále Paláce U Nováků ve Vodičkově ulici, v prostorách, kde dnes sídlí divadlo ABC. Za jedenáct sezón pánové V+W vytvořili na třicet her a celkem odehráli 3 179 představení! V sobotu, v neděli hrávali dvakrát, a když odečteme divadelní prázdniny, připadá jedno představení na jeden den. K tomu ještě filmovali a natáčeli desky. Neuvěřitelná dávka energie! Jiří Voskovec říkal: “Tam jsem poznal vůbec to nejlepší publikum. To se ví, my jsme si to obecenstvo udělali. Ale ono to publikum si zároveň udělalo nás.” Navzdory tomu, že se publiku nikterak nepodbízeli, dokázali přitahovat jak ty, kteří byli zvyklí na avantgardní minulost divadla, tak diváky, kteří obvykle na avantgardu nechodili. Oslovili celou generaci, posléze celou republiku. Osvobozené divadlo V+W znamenalo cosi nového, něco, co nemělo obdoby. Nelaciný humor, snaha přimět diváka k přemýšlení, vynikající čeština, improvizace, mimořádná hudba geniálního Jaroslava Ježka. Většina her byla politická satira tehdejší společnosti, poslední kusy reflektovaly hrozbu hrozící války. Fenomén Osvobozeného divadla končí úředním zákazem po Mnichovu, což bylo paradoxně štěstím. Kdyby hráli až do března 1939, koncentrační tábor je neminul.
Vizuálně připomínají přece jen trochu Laurela a Hardyho, ale jejich největším idolem byl Karel Chaplin – jak říkal J. Werich. J. Voskovec dodává: “Pokud jde o chudáky V+W, nebýt Chaplina, nikdy by nebyli začali, tím méně by se kamkoliv hrabali.” Vztah Jiřího Voskovce s Janem Werichem byl poutem na celý život, přestože nepřízní osudu prožil každý téměř polovinu života na jiném konci světa. Werich ho nazval “duchovním pokrvenstvem”. Voskovec zase trvdil, že znal jeden druhého než každý sám sebe. Manželka J. Wericha prý dokonce říkávala, že jedinou osobu, kterou její muž miloval, byl Jiří Voskovec.
Ačkoliv Osvobozené divadlo pánů Jiřího Voskovce a Jana Wericha přežilo jen jedenáct sezón, představovalo po celé to republikové století určitý význam a v mnohém z odkazu V+W by mohla shledat hodnoty i naše generace. Většina průkopníků divadel malých forem byli odchovanci V+W. Hlásí se k nim Semafor, ovlivnili Lasicu a Satinského nebo cimrmany. Osvobozené divadlo a dvojice V+W byly trnem v oku oběma totalitám a lidé je vždy vnímali jako světlou část naší historie. Ať už si pustíte scénku z některého filmu našich moudrých klaunů, nebo narazíte na jakýkoliv jiný produkt firmy V+W, pokaždé se vás dotkne závan svobody.