Tak prudce šíp zasáhl mé srdce,
už jen stíhám dýchat prudce,
na nic jiného se nesoustředit,
nechat srdce poslední rány dobít.
S pocitem umění léčit rukama,
po své hrudi sahám do daleka,
hrot se zavrtává hlouběji,
dech možná ztrácím na chvíli?
Byl to ráj bolestných ran,
před mýma očima už lítal jen shluk vran,
křídla rozpjatá do velkých šíří,
ach, jak to má víčka tíží.
Dřív prázdně se cítilo mé tělo,
šíp však učinil, aby tomu tak nebylo.
Na svou hruď nedosáhnu, ruce už neovládám,
s naplněným srdcem fyzickou bolestí
padám,
a padám.