Co mě vlastně tak moc štve?
Co mě trápí natolik, že se potápím a nestíhám chytat záchrannou nit, která splývá s mořem, zdá se mi, nebo už jen nevidím. Či už jen tak ke dnu klesám a už to není jen nit, co se s vodou ztrácí, je to dech, který mým plicím dochází, je to jehla, kterou někdo držel nad hladinou, ovšem už propíchla tolik srdcí, že sama neví, kde se nachází, natož aby tušila, komu kdysi bušící srdce patřila.
Stávám se stínem v dáli oceánu, všech snadná oběť k ránu. A pak koukám na mou levici, jehlu v ruce držící. No, není to matoucí? Ostrý bod v mé hrudi před chvílí někdo ranil a jsem to já, kdo malé kopí svírá ve své dlani. Jakási náplast, modřejší než dno moře, svírá jizvy temnější než… mé vodou proudící myšlenky. Jak zohaveně tělo mé vypadá, není divu, že mi ruku již nikdo nepodal. Pokud se chovám takhle ke své hlavě, zpochybňuji sama sebe, nevědomky držím zbraň a ubližuji si bez veškerého vědomí dál, tak hodili mi už jen pouhou jehlu a nit, protože oni neví, co dalšího jsem schopná učinit, protože se takhle možná nevědomky chovám i k nim.