Covid-19, virus, který nám kompletně narušil a změnil život. Pro většinu lidí je toto období velmi obtížné, dlouhé a asi navždy si jej budeme spojovat s miliony obětmi, samotou, zákazy a chaosem. Ale co když to není vše? Co když nám tento virus přinesl mnohem víc? Vždyť každá mince má dvě strany a člověk by neměl na všem hledat jen chyby. Je pravda, že je poměrně těžké pohlížet na něco takového jinak, než na neštěstí, vzhledem k tomu, že se jedná o stále aktuální téma a z odevšad slyšíme především to, jak nám toto období uškodilo. Ale už kvůli nám samotným bychom se měli pokusit nahlížet na současnou situaci i trochu optimističtěji. Měli bychom se pokusit najít pozitiva, která nám pandemie přinesla. A právě o tom by měl být tento článek.

    Takové trvání si představitelé této fotbalové soutěže určitě nepředstavovali. Místo dlouhých let se v podstatě rozsypala 48 hodin po jejím oficiálním vyhlášení. Nová soutěž podlehla odporu veřejnosti i konkurence a její osud naplnily odchody účastnících se klubů, které ustoupily kritice.

    Článek, jenž právě okupuje vaše počítačové monitory či displeje mobilních telefonů, vypadal původně úplně jinak. Byl zevrubných rozborem života Salvadora Dalího, od útlého mládí až po konec jeho uměleckého kariéry, přeplněným spoustou dat, názvů a informací, které, žel říct, nikoho nezajímají. A pokud ano, dají se v dnešní době internetové snadno dohledat. Asi po hodině jsem si tedy uvědomil, že má spisovatelská námaha plodí pouze nudný text, jenž si přečte jen pár nadšenců, kteří pak objeví těch několik skulinek v mých znalostech umělcovy osoby a zavrhnou mne a mou tvorbu jako nedostatečně historicky podloženou. Proto jsem se rozhodl svůj původní záměr a plán značně pozměnit, a místo naučného textu, jenž by obohatil vaše znalosti dějin umění, jsem sepsal něco, co uspokojí nám všech přirozenou potřebu kuriozit a skandálů, jež sice rozebíranou osobu příliš neuctí, zato však naplní naše srdce pocitem, že nejsme zase až tak divní, jak si občas rádi myslíme.

    Pravidelný, optimální stav existence, organismu. Stav vyměřený úhelnicí. Železné tyče, dokonale rovné, naparují se kolem zamotané hlavy. Odchylka od vlastního standardu, nemyslitelná. Kontraproduktivně fungující lidské formy, nežádoucí a nepřijatelné. S velkou vodou přišly i velké otázky, paní Marie žila sama v rozlehlém domě. Kýble na zahradě přetékaly, většina z nich už padla vyčerpáním na zpustlou dlažbu. Zůstat tady? Hráz se brzy protrhne. Je to dlouhá doba, co paní Marii naposledy někdo navštívil, nebyla si jista, zdali by se ještě vůbec dokázala plnohodnotně zapojit do konverzace, formovat své myšlenky pomocí slov nebo jen udržet oční kontakt. Byla to vždy komunikativní dáma, ale poslední roky se jí roztřásla kolena i při hovoru se slečnou u pokladny, jestli si vezme rohlíky nebo raději chleba. Cítila se, jako by na prázdný žaludek vypila deset hrnků kávy. Hlas paní Marie byl přirozeně hluboký. Už jako dítě se však naučila používat hlas úplně jiný, jemnější, smířlivější. Sama sobě se pak často smála, když nedokázala do tónu přenést radost, ale ani trýzeň. V konečném důsledku to ale nebyla taková potíž, ostatně už maminka jí říkávala, že podobné exprese je lepší nechat si pro sebe, vyřvat se do polštáře, nesmát se moc nahlas. Ve vesničce měla dvě kamarádky, sestry Růženku a Andulku. Ráda je měla, to ano, ale čím dál tím více si mezi nimi a jejich pohledy na svět připadala docela samotná. Nečetla úmrtní list a přišlo ji v pořádku, že Petra odešla z práce, když ji nebavila. Paní Marie si nemyslela, že by utrpení lidi posouvalo, že by se díky němu zpravidla stávali silnějšími nebo snad, že by děti připravilo na život. Také nevěřila karetním výkladům, nevěřila v jakousi vyšší zákonitost. Návštěvy se tak pomalu krátily, až přestaly dočista. Nyní je všude voda, hráz se protrhla, proudy se ženou ulicí, nikdo už na kávu nepřijde. Paní Marie nestihla vesničku opustit, neodešla do domu pro postarší dámy, zůstala na místě a vzala svou špeluňku na milost.

 Během instalace fotografií na naší akci Kulturu nezastavíš mne zaujala jedna z fotografií Báry Vránové. Trochu jsem si pohrála s její myšlenkou a pokusila se ji uchopit sama prostřednictvím kratšího textu (viz níže). 

    Lidem znuděným karanténou přicházejí někdy na mysl prapodivné nápady. Začnou objevovat skryté talenty, všední domácí práce jim najednou připadají jako nejzábavnější činnost dne. Někteří dokonce začnou shledávat jejich obydlí tajným doupětem, ze kterého už nechtějí nikdy vyjít. Jiní nacházejí využití pro zbytečnosti dávno odložené k vyhození. Jak změnila karanténa vás?

    Ptáte se, proč v posledních dnech nevydáváme tak často? Přidali jsme se k iniciativě #kulturunezastavis a připravujeme pro Vás na odpoledne 30. dubna menší kulturní akci!