Stromy se rozestoupily, jako by dávaly prostor lesnímu porostu rostoucímu u jejich kořenů, a vytvořily cestičku ze zeleného načechraného mechu. Stromy zpívaly, společně zněly jako celý orchestr a vítr byl jejich dirigentem. Čechral jejich koruny do rytmu, a k tomu si vesele hvízdal a tu a tam se jako sólisté ozvali mistři pěvci, kteří celou krásu pozorovali z vysoka unášeni svými křídly. Každý krok byl jako pohlazení, jemňoučký mech hladil chodidla a vyprovázel je krok za krokem jemným polibkem. Kolem cesty se seběhli všelijací obyvatelé lesa, aby se podívali, co se děje. Stáli v řadách a tlačili se na sebe, aby spatřili nově příchozí osobu. Každý z nich se přidal k hašteření svých sousedů. Jejich překvapení bylo na místě, nikdo z nich ještě nikdy neviděl člověka. ,,Upřímně řečeno", tvrdili, ,,myslel jsem, že bude vyšší." No, nebojte, mrňouskové, vyšší bude, až bude starší.