NULL
Jak jste si již jistě všimli, bělostná paní zima nás překryla svým jiskřivým hávem – poeticky řečeno. Zjednodušeně – napadl sníh. Podle lunárního kalendáře zimní období ještě nezačalo, ale myslím, že stejně jako pro mě, tak i pro mnohé z vás začíná zima s dopadem první sněhové vločky. Pro mě je první den zimy jeden z nejkrásnějších a nejemotivnějších z celého roku. Když se probudím a za oknem uvidím první letošní nadílku, ozve se ve mně kdesi ukrytý dětský hlásek, tleská ručkama a svítí očičkama. Ale bohužel, čím jsem starší, tím kratší dobu radost přetrvává. Většinou jen ten první den nebo prostě dokud nevyjdu z vyhřátého bytu. Popravdě: Nesnáším zimu!
Mnozí možná nebudou souhlasit. Zde tedy předkládám fakta:
Nelyžuji, nesáňkuji, nebruslím. Tak co z té zimy mám, že?
Jaro přináší nový život, kvetoucí floru a první sluneční paprsky, o létu ani nemluvím a podzim je tak krásně klidný. Ale zima… Zima je prostě studená a jednobarevná. A ještě k tomu tou nejblbější barvou – bílou. Víte, jak ta odráží světlo? Den je tedy ještě jasnější (to vadí nám, pro které je optimální vycházet leda tak za šera).
Tvoří se námraza. O jejích nástrahách, jež způsobují otřesy mozku a zlomeniny, se rozepisovat nebudu. Mně ale nejvíc vadí samotná, hmm, chůze. Jestli se tomu tedy dá tak říkat. Všichni víme, o čem mluvím. Mně taková ledovka způsobuje dokonce duševní trauma – MUSÍM NECHAT VE SKŘÍNI PODPATKY! Nemyslete si, že jsem nějaká fiflena. Jenom si na nich prostě zakládám. Malá holka potřebuje vysoké podpatky. Obyčejní smrtelníci, pro něž jsou tři cm maximum, asi opravdu nepochopí, jak frustrující je to pro někoho, kdo má šest cm jako optimum. V plochých botách si zkrátka připadám jako pepkovitý vagabund v bačkorách.
Sněží. Za oknem jsou poletující vločky možná ještě kouzelné. Ve skutečnosti jsou ale zákeřnější než dešťové kapky. Když prší, každý vytáhne deštník a dorazí na místo určení relativně suchý. Ale když sněží, žádná obrana neexistuje! Když proti těm útočícím a šimrajícím potvorám nastavíte deštník, budete kolemjdoucími považováni za blázna. Když pak dorazíte do školy, vypadáte jako zmoklá slepice. Vážně nechápu, proč teda ještě někdo
nevynalezl sněžník. Ale fakt, co tam v těch laboratořích děláte?!K ničemu to není. Když protrpíme ty počáteční mrazy a sněžné chumelenice, čekáme, že se alespoň vytvoří vkusná kulisa pro ty pravé Vánoce. Doufáme marně. Stejně sníh vždy před Štědrým dnem roztaje a znovu se objeví až na Nový rok. Ze sedmnácti Vánoc, které jsem zažila, byly na sněhu čtyři – čtyři!
Jen tak nás neopustí. I milovníci zimy mi musí dát za pravdu, že v březnu už se modlí za alespoň nějaké to oteplení. Někdy se ho i shora dočkáme. Ale já už počasí nevěřím ani nos mezi očima (který stejně nemá, což je důkaz). Po letošní Dubnové zradě, kdy po skoro 20° C přišel znovu sníh, prostě nevěřím. Z toho šoku jsem se vzpamatovávala ještě v létě, kdy jsem si s sebou na letní školu přibalovala pletené štrupny.
Určitě bych si vzpomněla i na mnoho dalších věcí, zvlášť když přihlédneme k tomu, že tyto body jsem dala dohromady už druhý den po prvním sněhu. První školní den sněžné zimy způsobil potíže mnoha autobusům i jednotlivým osobám. V naší třídě si vyžádal hned devět zpoždění.
A co se týče tradic, které jsou se zimou spojeny, těm také nevěřím. Svatý Martin opět zklamal. Tento sníh přinesla spíš středeční Kateřina. Holt, co ženská neudělá sama…
Petra Šavrdová