Již od prvního stupně základních škol se žáci začínají učit o dějinách českého národa. Do konce páté třídy získají stručné informace o období od středověku přibližně do 2. světové války. Od šesté třídy začnou nanovo. Tentokrát podrobněji a již od pravěku. Navíc jim přibudou i dějiny světové. Do konce ZŠ se povede (v lepším případě) probrat světové i československé dějiny do konce 40. let 20. století.
S historií (pokud je vůbec součástí studijního plánu) se na středních školách začíná opět od úplného začátku. Na gymnáziích je většinou celý rok věnován velice podrobnému výkladu o starověku, další celý rok pak zabere středověk. Až ve třetím ročníku se studenti začnou zabývat novověkými dějinami, to znamená, že po dvou letech se dostanou do 16. století. Dějiny jsou probírány stále do větších detailů (a to včetně událostí světových) a málokdy se povede probrat celou druhou světovou válku.
Paradoxně tak dochází k tomu, že se o období mezi roky 1945 (1948) a 1989 učí pouze v předmětech jako zeměpis a občanská výchova (základy společenských věd). A často bohužel bez historických souvislostí, v horším případě pouze v souvislosti s právě probíranou látkou (ekonomika ČR, ústavní vývoj aj.).