Každý den určitě část z Vás, čtenářů, chodí okolo pečlivě ukryté krabičky a možná to ani netuší. Krabičky, tzv. cache, hledají geocacheři po celém světě. Jsou ve městech, v lesích, ve skalách, na březích řek, u hradů a zámků, v horách, ale i pod vodou. A jak se hledají? Jsou zaregistrované na oficiálních stránkách geocachingu (http://www.geocaching.com/). Stejně jako jejich „lovci“.
6:00 – Budík řve jako pominutý. Oženu se po něm rukou. Pořád řve. Třikrát zmáčknu pojistku. Nic. „Ty sv… jedna,“ házím ho do kouta. Hlava mě brní, jak se mozek vzpamatovává z víkendového deliria. Jdu dolů a taškou na zádech dřu omítku na schodišti. Ta rejha je každý ráno větší. Něco s tím budu muset udělat.
Každý, kdo onoho úterního rána vstupoval do promítacího sálu, by byl pravděpodobně schopen říct, kdo že to vlastně Nicholas Winton je. Anglický dobrodinec, který zachránil několik stovek československých dětí před nacismem a který ne a ne dostat Nobelovu cenu. Ovšem málokdo (krom přítomných učitelů dějepisu) by dokázal sdělit něco určitějšího.
A právě na takovou skupinu lidí film slovenského režiséra Matěje Mináče Síla lidskosti – Nicholas Winton cílí.
Že má technika vlastní hlavu, není žádný převratný objev, koneckonců bez nějakého toho vzbouřeného robota popřípadě inteligentní motorové pily, která jde po krku všemu a všem, se neobejde žádné lepší sci-fi. Ovšem že k podobné guerille bude mít sklony i můj vlastní mobilní telefon, to byla rána pod pás.
Již od prvního stupně základních škol se žáci začínají učit o dějinách českého národa. Do konce páté třídy získají stručné informace o období od středověku přibližně do 2. světové války. Od šesté třídy začnou nanovo. Tentokrát podrobněji a již od pravěku. Navíc jim přibudou i dějiny světové. Do konce ZŠ se povede (v lepším případě) probrat světové i československé dějiny do konce 40. let 20. století.
S historií (pokud je vůbec součástí studijního plánu) se na středních školách začíná opět od úplného začátku. Na gymnáziích je většinou celý rok věnován velice podrobnému výkladu o starověku, další celý rok pak zabere středověk. Až ve třetím ročníku se studenti začnou zabývat novověkými dějinami, to znamená, že po dvou letech se dostanou do 16. století. Dějiny jsou probírány stále do větších detailů (a to včetně událostí světových) a málokdy se povede probrat celou druhou světovou válku.
Paradoxně tak dochází k tomu, že se o období mezi roky 1945 (1948) a 1989 učí pouze v předmětech jako zeměpis a občanská výchova (základy společenských věd). A často bohužel bez historických souvislostí, v horším případě pouze v souvislosti s právě probíranou látkou (ekonomika ČR, ústavní vývoj aj.).
Projekce filmu Žert se konala 30. a 31. ledna v kině Oko a byla určená studentům třetích a čtvrtých ročníků Gymnázia Strakonice. Nedá mi to, abych se po víc než měsíci touto událostí nezaobíral. V sále se totiž kromě filmu odehrálo něco, co rozhodně stojí za rozebrání.
Již od prvního stupně základních škol se žáci začínají učit o dějinách českého národa. Do konce páté třídy získají stručné informace o období od středověku přibližně do 2. světové války. Od šesté třídy začnou nanovo. Tentokrát podrobněji a již od pravěku. Navíc jim přibudou i dějiny světové. Do konce ZŠ se povede (v lepším případě) probrat světové i československé dějiny do konce 40. let 20. století.
Včera tomu bylo právě sedm let, co současná oktáva ztratila třídní knihu.
3. března roku 1994 koluje celou Českou, Slovenskou i Polskou republikou smutná zpráva. Zemřel Karel Kryl, zpěvák, básník a spisovatel, který se nebál dát najevo své názory a který svými písněmi dával lidem za totalitního režimu naději.