NULL
A plán je téměř hotov.
Strávili jsme nad mapou víc jak dvě hodiny a neustále se snažili vymyslet, jak nejlíp využít potenciál všech dostupných zbraní. Rozhodli jsme se nasadit i oba tanky, jimiž jsme disponovali, i když to fakticky znamenalo je obětovat a tudíž oslabit následnou obranu základny.
Vzrušené debatování přerušil příchod Shirea a Rogerse. „Je to dobré, virus prošel skrz,“ oznámil doktor lakonicky. „Pokud tady pro mne nemáte práci, tak jdu s dovolením pracovat na naší tajné zbrani.“
„Samozřejmě.“
„Z nějakého důvodu filtry reagují jen na bojové plyny,“ doplnil ho Rogers. „Slzák ani yperit skrz neprošel.“
„I kdyby, tak by nám to nijak nepomohlo, obojí máme jen na pokusné účely.“
„To jo, ale uznejte, že je to divný.“
Dokončení celého plánu přepadu zabralo ještě asi další dvě nebo tři hodiny. Rozpracovali jsme postavení i úlohu každého družstva, všechno skoro na vteřiny. Výsledek vypadal vcelku nadějně.
„Fajn,“ protáhl jsem se, když už nikoho nenapadaly žádné připomínky. „Máme zhruba ještě čtyřicet hodin. Teď si běžte chvíli odpočinout, počkáme do pěti do rána, až bude budíček, to je za čtyři hodiny, a pak to na ně vybalíme. Dobrá práce, pánové. Rozchod.“
Sám jsem si lehnout nešel, na to mi v krvi kolovalo příliš mnoho kofeinu a nikotinu. Místo do postele jsem zamířil do Wardenovy kanceláře, udělal si další kafe, zapálil další cigaretu a přemýšlel, koho poslat na výsadkový člun. Mému velení podléhalo pět set duší, ale jen dvě stě z toho byli vojáci v pravém slova smyslu, zbytek tvořili technici, zbrojíři, zdravotníci a různý pomocný personál. A z těch dvou set pouze osmdesát sloužilo jako stalkeři; vyráželi mimo základnu, aby získávali materiál z opuštěných skladišť, likvidovali všemožné zádrhely v podobě agresivní fauny a flóry a všemožně nasazovali krky. Ostatních sto dvacet zajišťovalo ostrahu civilních krytů a základny a patroly. Ne snad, že bych těmto „hlídkám“ nevěřil, ale cítil jsem, že tenhle úkol se jim prostě svěřit nedá.
Z objemné registratury v rohu pracovny jsem si tedy vytáhl všech osmdesát složek oněch elitních vojáků a začal je přebírat. Jako „použitelné“ jsem vybral pouze muže mezi pětadvaceti a čtyřiceti lety s víc jak dvacítkou splněných misí.
Nakonec na stole zůstalo ležet čtrnáct složek. Jaké další kritérium zvolit? Už jen samotný fakt, že sloužili jako stalkeři a měli přes dvacet misí, svědčil o tom, že jsou nejlepší, tudíž nemělo moc smysl posuzovat je podle vlastností. Nakonec jsem se rozhodl vytřídit všechny, kteří mají ještě žijící rodinné příslušníky. Při snaze infiltrovat invazní plavidlo půjde určitě o krk, pokud se všechno vyvine podle plánu, větší šance na přežití je na základně. Netřeba zbytečně dělat další pozůstalé, už takhle jich je dost.
Zbyly mi dvě složky. Moje a Paulova. Sourozence jsem neměl, rodiče mi umřeli ještě před touhle lapálií a neoženil jsem se. Pro vojáka ideální stav, řeklo by se. A jako člověk jsem si zvykl. Paulovi rodiče se bohužel nepodařilo včas evakuovat a jeho dva bratři, kteří sloužili taky tady na základně, zemřeli za dost podivných okolností, když se vydali prozkoumat oblast, kde podle všeho zuřily silné statické bouře a všechny přístroje tam vypovídaly službu. Těla se nikdy nenašla.
Tak tohle bychom měli, řekl jsem si spokojeně. Opřel jsem se v křesle a spokojeně bafal z cigarety. Z nějakého důvodu mne napadlo, co by se stalo, kdyby Ilku lhal. Před tím jsem se nad tím vůbec nepozastavil, věřil jsem Shireovi a jeho drogám, navíc jiné informace prostě nebyly, museli jsme pracovat s tím, co bylo. Ale co kdyby?
Hodinky zapípaly a ohlásily tak tři hodiny ráno. Konec, tohle není vhodná doba na pesimistické úvahy, uťal jsem se a přece jen se šel na chvíli natáhnout. Dvě hodiny spánku. No, pořád lepší než nic.
Když jsem přes interní rozhlas svolával důstojníky a poddůstojníky, trochu se mi třásl hlas. Věděl jsem, že musím vystupovat naprosto profesionálně a věcně, kdybych byl nervózní já, velící osoba, co potom ti pode mnou? Konec úvah, vojáčku, vpřed do jámy lvové.
Ještě před samotnou schůzí jsem vyhledal v ubikacích Paula, abych mu vyložil svoje rozhodnutí.
„OK,“ odtušil stoicky. Klidně mi hleděl do očí, jako by se nechumelilo. „Jednou se o nás budou vyprávět fantastický historky,“ zavtipkoval.