Dnes výjimečně nepřicházíme s článkem, ale s kresbou od našeho ilustrátora Libora Staňka!

    Přesně před 130 lety se narodil jeden z největších českých spisovatelů 20. století, Karel Čapek. V tomto článku nebudu dopodrobna rozebírat jeho osobní život, ale zaměřím se na jeho hru Bílá nemoc a pokusím se v ní poukázat na určité paralely s dnešní dobou.

    Spousta literárních vědců zastává stanovisko, že smrtí autora se rodí čtenář. Ať už jste na té, či oné straně barikády, myslím, že v případě interpretace Bílé nemoci se bez znalosti Čapkova života a doby, během níž byla tato hra napsána, jednoduše neobejdete.

    Příběhy jsou odpradávna hybatelem světa a dění, dotvářejí národní identitu, a hlavně baví jak děti, tak dospělé. Ať už se jedná o Iliadu, Odysseovu cestu, Maryšu či Červenou karkulku. Co však samotné slovo příběh znamená?  Miloslav Klíma v díle O dramaturgii uvádí, že předpona “pří” je patrně příbuzná s řeckým epi a staroindickým api, které značí u, při, nadto, též, kromě toho. ,,Příběh je tudíž běh událostí a něco navíc, ono KROMĚ TOHO, co běhu chvil dodá až vyprávění” [Klíma, 2018].

    Slunce dnes hřálo víc než obvykle. Od dopoledne jsem cítil, jak se mi obličej pomalu zbarvoval do červena. Určitě teď vypadám jako rajče. Rajče s tělem člověka. Komická představa. Hmm… člověka. Po měsících cesty jsem dočista zapomněl, jak takový člověk vypadá. Na zrcadlo v takto opuštěné krajině jen tak nenarazíte. A když už najdete aspoň studánku, nabíráte dlaněmi vodu a svého odrazu si vůbec nevšímáte.

    Něco končí, něco začíná. Když jsme se před rokem touto dobou chystali na vánoční turnaj a domlouvali se s kamarády na prázdniny, ani nás nenapadlo, že zanedlouho se nám náš svět obrátí vzhůru nohama. Ze dne na den se vše změnilo. Když jsme chvíli před březnovým zavřením škol vydávali rozhovor s obyvatelkou Lombardie, netušili jsme, že se něco podobného bude zanedlouho odehrávat i u nás. Připadalo nám to jako něco vzdáleného, něco, co se tady nikdy stát nemůže a nás se netýká. Jak moc jsme se zase mýlili. 

    Jakpak jste si užili včerejší večer? Neodnesli Vás náhodou čerti s sebou do pekla? Jak totiž většina z vás určitě ví, včera konečně nastal onen den, kdy je naše celoroční chování každoročně zhodnoceno a podle zásluh odměněno. A co Vy? Prošly jste zkouškou? A protože i my jsme se naladily na mikulášskou náladu, rozhodly jsme se, že si o tom našem Mikuláši něco zjistíme. Věděli jste třeba, že existuje i obdoba Mikuláše, avšak v ženském provedení? Věřte nebo ne, ale tu byste určitě potkat nechtěli… Ale nebudeme předbíhat, a proto si nejdříve řekneme, kde se vlastně tato tradice vzala.

    V dnešních časech, kdy nám internet slouží jako primární a častokrát i jediný zdroj komunikace, je velmi obtížné si fungování bez jeho přítomnosti představit. Dokonce se stalo naším závazkem a povinností býti stále připojeni. Pro psychiku to mimo jiné znamená, že se nám potenciální mamut přesunul do virtuálního světa. Při stresových situacích je běžné, že naše tělo reaguje, tedy adrenalin stoupá, máme podvědomý pocit ohrožení života a vše nám říká, že by bylo nejlepší utéct. Dříve, tedy vážně hodně dávno, když lidé utíkali například před oním mamutem, pomohlo jim toto fyzické vypětí k záchraně života. Naše běžné hrozby jsou však častokrát statické, tedy zkoušky, testy, účty,... A před těmi povětšinou utéci tak úplně nepomůže a v danou chvíli to dost možná ani nejde. Stane se tak snadno, že se nám udělá zle. Při sociálním distancovaní toto schéma nabírá ještě větší absurditu, jelikož jsou všechny hrozby v online prostoru, což dokáže být pěkně matoucí. Jediným únikem je tak možná paradoxně právě realita, protože jestli má virtuální mamut nějakou výhodu, tak snad jen tu, že jde vypnout.