NULL
Jakmile se v úterý 6. 10. 2015 vrátily všechny třídy z promítání filmu v kulturním domě, učebna zeměpisu se na tři hodiny zaplnila početnou redakcí Grafomana. Ať už nás přilákala zvědavost, zájem o žurnalistiku, touha po lepším slohu anebo vidina několika „legálně“ zmeškaných vyučovacích hodin, všichni jsme vřele přivítali pana přednášejícího – strakonického novináře a fotografa Roberta Malotu.
[caption id="attachment_3669" align="alignright" width="331"]
Přednášející Robert Malota[/caption]
Jen co vešel do třídy, hodnou chvíli mi trvalo uvědomit si, že onen charismatický člověk není starší inkarnací našeho šéfredaktora, ale nefalšovaným Malotou starším, který nám přišel předat střípky svých letitých zkušeností z mediálního světa. Robert Malota totiž zdaleka není jen novinářem a fotografem; rovněž natáčí, píše scénáře k filmovým dokumentům, připravuje besedy nebo moderuje společenské akce.
Seminář uvedla paní učitelka Bendlová. Pan Malota si na stůl odložil přilbu, vytáhl vlastní hrnek na čaj a pověřil svého syna tím nejdůležitějším úkolem – sehnáním lžičky či lžíce (což pro spoonera Malotu ml. nebyl žádný problém). 
Malota st. hned ze začátku uvedl, že by chtěl, aby ty tři hodiny, jež spolu strávíme, byly interaktivní a on jen nepřednášel teorii – což se, myslím, zadařilo. V rámci vzájemného představení každý z přítomných prozradil, jaký je jeho vztah k psaní, žurnalistice a/nebo ke Grafomanovi a hodlá-li se novinařině věnovat i v budoucnu; k mému zklamání se nás mnoho nehlásilo, zato jako koníček nebo zajímavou činnost, která stojí za zkoušku, si psaní zvolila většina. Ještě před koncem představování se rozřinčel zvonek a oznámil konec první hodiny, načež – působíce tím nemalou radost paní učitelce Bendlové – všichni účastníci rezolutně odmítli vyhlášení přestávky.
Dostavše se k výše zmíněné teorii, řekli jsme si, jaký je rozdíl mezi stylem zpravodajským, publicistickým a uměleckým a že právě zaměňování prvních dvou je častou chybou mnoha novinářů. Na příkladech jsme se pokusili určit, co je v dnešních seriózních (a zdánlivě seriózních) tiskovinách největším problémem. Od nevhodně zvolených titulků a výrazů –
– k titulkům ne zcela souvisejícím s obsahem textu, přes pravopisné nesmysly až k tomu nejzásadnějšímu: vepsání stěžejních informací (odpovědí na otázky Kdo? Co? Kdy? Kde?) doprostřed článku místo na jeho začátek. Řada čtenářů by jistě ocenila, kdyby se ostatní informace (tedy odpovědi na otázky Proč? Za jakých okolností? a v publicistice případně i autorův komentář) nacházely pod ryze zpravodajskou, objektivní částí textu.
Obecenstvo pozorně poslouchalo, kladlo otázky, psalo si poznámky a bavilo se... než po další hodině a půl zjistilo, že do konce semináře zbývá pouhých pár minut. Poslední částí programu se mělo stát sepsání vlastní zprávy nebo komentáře, jejž by ohodnotil a jehož autora by obohatil cennými radami právě pan Malota. Vedení gymnasia nám darovalo tři hodiny – tímto mu jménem celé redakce děkuji (a doufám v další takovou příležitost!) –, ne však více. Navzdory našim četným námitkám a prosbám potvrdila paní Bendlová, že je vskutku nutné, abychom se odebrali na osmou a devátou hodinu (aspoň ti nešťastnější z nás). Pan Malota sklidil nadšený potlesk a slova díků, do budoucna bylo načrtnuto uskutečnění tvůrčí části přednášky a já...
Já se odebrala na hodinu němčiny.
Alžběta Poskočilová
(foto: redakce)