NULL
Tuhle jsem někde slyšel, že Čas, letitý to pán světa, rozhodl se zanedlouho odejít do důchodu. Že ho prý lidstvo má za svého služebníka a neprokazuje mu dostatečný respekt, což nemá na stará kolena zapotřebí. Po dlouhém přemlouvání se mi podařilo udělat s ním krátké interview.
Byl pochmurný den, zataženo, asi 10 stupňů nad nulou. Na místo setkání jsem přišel jako první. Objednal jsem si kávu a kochal se nádherným výhledem na hlavní město, který mi poskytovala moje oblíbená pražská kavárna. Vtom přišel, celý zadýchaný. Koukaje se na ten výjev, zmohl jsem se jen na jednu jedinou otázku.
„Co Vás trápí?“
„Podívejte se, já už toho mám tak akorát. Vy všichni mě taky máte pořád dost. A pak přilezete, že byste mě potřebovali, až když vám o něco jde. Já se vám na to můžu vykašlat. Vždyť nikoho neomezuju. Dávám vám prostor. To jen vy mě furt ztrácíte a mrháte mnou kvůli blbostem. Ono to neni jednoduchý, když po mně furt někdo něco chce – abych támhleto spravil, tohleto vyléčil... A pak se dozvim, že prej jsem dobrej lékař, ale špatnej kosmetik. Hele, nemůžu taky stíhat všechno. Krom toho všeho si připadam jako trestanec na útěku, když mě všichni chtěj pořád jen zadržovat. Nebo popohánět, pravda. To bejvá ještě mnohem horší. Každej má snad právo na to, bejt někdy línej a nikam neutíkat. Je mi jedno, že vás to nebaví. Mě taky nebaví spoustu věcí, třeba jako řešit vaše problémy. Necháváte to všechno na mně a myslíte si, že všechno vyřešim za vás. Nejsem vaše máma. Ani vaše peníze nejsem. Myslíte si, že znám odpověď na všechny otázky, zatímco já si nemůžu ani jen tak v klidu zajít na bazén, abyste mě nesledovali, co se mnou vyplave. A vůbec, když už mě chcete pořád tak zabíjet, tak mě zabijte jednou provždy.“
Ihned poté se zvedl od stolu, naštvaně se proměnil v prach a s ním i můj rozhovor.
A tak jsem pochopil, že jsem ho zase jednou ztratil.
Martin Jelínek