NULL
„Jsi nevděčný, nevděčný, něvděčný! Myslíš jen na sebe, nevíš, co chceš, a snahy ostatních si nevšímáš.“ „A to je špatně?“
Ano, tak nějak si nevděčného člověka přestavujete. Odsuzjete ho a rozhodně nepatří mezi vaše oblíbence. Nedokáže totiž ocenit pomoc, poděkovat za ni a o náležitém oplácení nemůže byt ani řeči. Žije jen pro sebe a slovo vděčnost by byl schopen hledat ve slovníku cizích slov.
Bohužel, součástí vaší lidské, a tím i chybují existence je zveličovat a přehánět, často bohužel i zkreslovat... A tak se vám stává, že zklamané čtyřleté dítko pod stromečkem, které dostalo místo vytoužené hračky punčocháče, se nebojíte nazvat nevděčným spratkem. Stejně tak kohokoliv obdarovaného, kterému jste nesplnili přání. Proč si raději nepřiznat vnitřní lítost a příště pečlivěji vybírat?
Ano, zajisté je jednodušší začít se ohánět snahou, námahou, možná i penězi a kdo ví, co ještě se v lidské hlavince v podobnou chvíli zrodí. V daný moment pak mluvíte jako kniha. Jako kniha mravů a dobrého vychování a všechny zásady jsou vaším nejlepším kamarádem. Podepsali byste i smlouvu s ďáblem, jen kdyby vám poradil další argument.
Doba je zlá, morálka pokleslá. Dobrý člověk by měl být vděčný, vždyť vděčnost je žebřík do nebe, jak řekl...no, nevím kdo, ale jistě má pravdu. Z určitého úhlu pohledu. Ale být skutečně vděčný vždy a za vše?
Ne! Neslevujme z našich požadavků, nebojme se projevit názor jen proto, aby nás náhodou někdo nenazval nevděčným.
Všechno má své meze, přesto se nebojme být občas nevděční!