Během instalace fotografií na naší akci Kulturu nezastavíš mne zaujala jedna z fotografií Báry Vránové. Trochu jsem si pohrála s její myšlenkou a pokusila se ji uchopit sama prostřednictvím kratšího textu (viz níže).
Světla odrážející se v zamlžených výlohách. Kočky procházející se kolem poblikávajících lamp tak tiše, jak kdyby se bály, že je snad někdo v tom šeru spícího města spatří. Vítr se přestal prohánět zakroucenými uličkami asi před hodinou a ohlušující absence šumu bije do uší. Na schodech politých čímsi lepkavým sedí bezdomovec a líně se rozhlíží kolem sebe. Potrhaná deka. Flašky. Spousta flašek. Má se snad začít bát, že přijdou ranní mrazíky?
Slunce. Déšť tahle krajina nespatřila už několik týdnů. Všichni by si jej přáli, nikdo to nepopírá. Bude čím zalít úrodu? Bude co pít? Na přívod vody z na míle vzdáleného města není spoleh. Znám to tady velmi dobře. Všude trefím poslepu. Jen ta obloha ne a ne ztemnět.
Vzpomínky. Poušť bez vody a bezdomovec, netrpělivě vyhlížející jitro, se mi slily do jediného obrazu. Jedni touží po dešti a kapce temnoty, ten druhý zas vyhlíží slunce. Pravděpodobně se nikdy nepotkají. Nikdy si vzájemně nepohlédnou do tváře. Kdybych před ně postavil zrcadlo, pohlédli by do něj? Myslím na ně nepřetržitě. Lidé z ulice mě totiž vždy fascinovali. Na první pohled se vám zdá, že žijí beze smyslu, většinou posedávají někde na zemi a jejich oči se toulají kdesi po fasádách nejbližších budov. Co když je ale právě víra tím jediným, co jim zůstalo? Stejně jako obyvatelé pouště, kteří každé odpoledne pozorují obzor nekonečného písčitého moře a doufají, že spatří alespoň náznak tajemného pláště prošívaného oblaky připomínajícími prach, tak i člověk žijící bez ničeho, nikde a zároveň všude neztrácí víru. Déšť je fata morgana – stejně jako slunce. Už chápu, proč vždy hledí do neznáma.
Autorem fotografie je Bára Vránová, 3.B