Kráčel polorozpadlou ulicí. Nozdrami mu procházel těžký pach petroleje a srdce se mu svíralo při pohledu na pás domů, který se kolem něj čím dál více utahoval. Od vynalezení žárovky uplynulo bezmála tři sta let a od té doby lidstvo přicházelo s novými technickými vymoženostmi rychlostí běžícího pásu. Právě míjel budovu bývalého rozhlasu, na jejíž oprýskané ceduli stálo ,,Potřebujete informace? Připojte se na naši síť! Zprávy ze světa během vteřiny ve vaší hlavě!“ Z té nekonečné změti titulků bez kontextu se člověku dělávalo mdlo. Ale pokud chtěl zůstat v obraze, nic jiného mu nezbývalo.
Knihy nebyly zakázané, ale už několik desítek let se je nikdo neobtěžoval tiknout. K čemu taky, když máme síť, díky níž se vše potřebné dozvíme během několika málo vteřin? Rozhlas už také hodnou chvíli nevysílal. V budově teď sídlilo Centrální středisko informovanosti obyvatelstva. Každý z nás tam jednou za čas musel. Na kontrolu. Technologie v podobě malých čipů umístěných v našich mozcích se musely jednou za čas pročistit od nánosu dat. Zaměstnanci této laboratoře vždy s nadšením tvrdili, že díky čipům je člověk kompletní. Už nemusí hodiny a hodiny trávit čtením tlustých knih, nemusí se drtit na zkoušky. Proč, když všechny informace získá zde? Jednou za čas se stávalo, že takový čip člověku v hlavě zkratoval. Takové případy pak končily v nemocnicích. V horším případě došlo k poškození mozku, v lepším vaše tělo nebylo schopno přijmout čip nový a vy jste byli odkázáni pouze na svoje myšlení, což vedlo k absolutnímu vyloučení ze společnosti. Ostatně kdo by se bavil s člověkem, který nemá neustálý přístup k informacím? Pokud se vám tohle stane, nečekejte nic dobrého. Mozek, natolik přizpůsobený této moderní technologii, není zvyklý pracovat sám. Skončíte v ústavu, v lepším případě.
Cesta do mé fádní práce vede vždy také starým počmáraným podchodem. Někdo tu před týdnem nasprejoval nápis z dávno zapomenutých slov. Slovo ,,Duše!“, vyvedené několika křiklavými barvami, bylo už dávno zapovězené. Téměř nikdo nevěděl, co to ta duše vlastně je, nikdo se o ni nestaral. Celá společnost směřovala k neustálému technologickému pokroku, hnala se kupředu s heslem ,,Co víš dnes, měl jsi znát již před měsícem,“ a neodpouštěla neúspěch. Ve školách se už neučilo o dějinách, literatuře či psychologii – vše potřebné se přeci dozvíte na síti. Veškerý čas byl věnován IVT a matematice, které nám do budoucna přinesou jistě více užitku. Umění neexistovalo, nebo se o něm alespoň nemluvilo. Maximální expresí byly nápisy na zdi, které vykřikovaly nesplnitelné přání Lůzy, která žila na okraji.
Někdy přemýšlím nad tím, zdali má život v tomto pokrokovém světě ještě smysl. Nebaví mě se pořád někam hnát, budovat kariéru a být předpisovým občanem naší země. Pocity jsou upozaďovány a racionalita je nadevše vyzdvihována. Častým jevem jsou sebevraždy. Úřady a vrchnost ovšem nepřipouští, že by k něčemu takovému docházelo. Nepřímo by tak přiznaly, že city pořád hrají velkou roli a že člověk je pořád ještě člověkem. A tak se o nich mlčí a občas se jednoduše stane, že někdo zmizí a nikdo už se nad tím ani nepozastavuje.