„Totalita a školství? Jak to spolu souvisí?“ ptala se mě při workshopu jedna paní učitelka.
30. ledna na naší škole vyvrcholil studentský projekt Stopy totality. V rámci něj žáci absolvovali mimo jiné také workshop, při němž byli náhodně rozděleni do pěti různých tematických diskusí. Každý z vedoucích těchto diskusí vám nyní přináší vlastní pohled – jak na workshop samotný, tak na téma, které s žáky probíral.
Téma pedagogiky je mi blízké, protože sám bych se v budoucnu rád věnoval výuce (ano, čtete dobře, skutečně rád) a nad problematikou vzdělávání často přemýšlím. Nejprve bych vysvětlil dva pojmy, které budu v článku používat - transmisivní a konstruktivistická pedagogika. *)
Transmisivní pedagogika ze své podstaty předpokládá, že dítě je jako prázdná nádoba – dokud do ní nic nevlijeme, nic tam není. Učitel (ten vědoucí) předává látku žákům (těm nevědoucím), orientuje se při tom na fakta a výsledky práce. Žák je hodnocen za to, zda správně zopakuje naučenou látku; o to, zda si jí skutečně osvojil a pochopil, už se pedagog nemusí zajímat.
Základním předpokladem konstruktivistické pedagogiky je naopak, že „dítě ví.“ Poznatky zde nejsou předávány, ale vytvářeny. Ze zkušeností žáka porovnanými s novými zkušenostmi se upřádá jeho vědomí. Neznamená to ovšem, že dítě ví všechno a nejlíp a že by tedy (dle Rousseaua) měl pedagog jen ustoupit a nechat dítě zrát. Dítě se k poznání dostává samo, vlastní činností a kreativitou, ale učitel je mu nutným průvodcem.
S ohledem na toto je souvislost totality a školství jasnější. Nedopustím se chyby, řeknu-li, že současný pohled na vzdělávání, ač třeba bezděky, stále nese stopy staršího paradigmatu transmisivního. Je to pochopitelné - v našem „věčně se někomu zodpovídajícím“ státě jsme nikdy neměli moc času vybudovat opravdové demokratické školství. Chceme-li naši společnost skutečně od základů demokratizovat, tímto základem je právě školství, které ale ve své podstatě po staletí zůstává stejné. O tom píše obšírněji Martin Klecán ve starším článku našeho magazínu: http://www.m-grafoman.cz/nezarazene/skola-zaklad-zivota/
Myslím si rovněž, že celý systém našeho školství dosud není pro konstruktivistické pojetí dostatečně nastaven. Je otázkou, zda výchova pedagogikou transmisivní může vystačit člověku, který chce žít v demokratizované společnosti.
Z těchto myšlenek jsem vycházel při přípravě workshopu. Teorie transmisivní kontra konstruktivistické pedagogiky úzce souvisela jak s tématem, tak se způsobem, jakým jsem chtěl hodinu vést. V duchu konstruktivistického pojetí mi šlo o to, být pouhým moderátorem, který ale z povzdálí přesně směruje skupinu k cíli.
Narazil jsem při tom na několik očekávaných problémů a udělal mnoho chyb. Poté, co jsme se rozřadili do skupinek, byl začátek vždy stejný – vymyslet co nejvíce jednoslovných asociací k pojmu „totalita“. Nasbírali jsme několik zajímavých, např. tma, diktátor, myšlenka, manipulace, smrt, strach, útlak, bezmoc a nakonec atrium. Po tomto „icebreakeru“ přišel na řadu citát, který měl každý na svém papírku: „...je-li škola břemenem, naučí se v ní ti slabší strachu a ti silnější revoltě...“. Autorem citátu je Tomáš Garrigue Masaryk a pochází z Čapkových Hovorů s TGM. Účastníci správně zařadili výrok k přelomu devatenáctého a dvacátého století a většinou mu dali za pravdu.
Poté už se směr diskuse ubíral vždy jinak, podle toho, k čemu nás to vzájemně inspirovalo.
Uprostřed kroužku byly fixy a velký papír, který se během práce zaplňoval závěry, k nimž jsme došli. Diskuse se v návaznosti na citát často ubírala k tématu „rebelování“. Je rebelství prospěšné? Bylo příjemné pozorovat, jak splynutím názorů a protinázorů vzniká rozumné řešení, které bylo vždy podobné – samoúčelným rebelováním ničeho nedosáhneme, vše lze vyřešit rozumně a klidně. Kromě toho slušný student by se měl ke staršímu a zkušenějšímu člověku chovat s úctou. To ale neznamená, že bychom měli slevovat ze svých postojů, cítíme-li se být v právu. Lze respektovat, ale nesouhlasit.
Zajímavá je také otázka vzorů. Ptal jsem se jich na nějakého veřejně známého člověka, o němž by mohli říct, že je osobností. Často padalo jméno Václava Havla. Dále třeba Tomáš Garrigue Masaryk (možná po inspiraci úvodním citátem) nebo sir Nicholas Winton. Mezi současníky jsme ale žádnou takovou osobnost nenašli... Na druhou stranu, když jsem se ptal, zda je na našem gymnáziu učitel, za kterým by se nebáli jít, většina žáků tu takového učitele má.
Nejvíc jsme se s ostatními spolutvůrci připravovali na to, že nám účastníci nebudou chtít mluvit. S tím jsem musel osobně bojovat často – mnohdy to bylo mou vlastní nezkušeností a nejistotou, protože se mi nepodařilo skupinu dostatečně motivovat. Nebudu ale brát zodpovědnost jen na sebe – sledoval jsem, že to, co studentům brání se vyjádřit, není ani lenost nebo zlomyslnost, jako spíše ostych a strach se projevit.
Strach je zbraň, kterou dává kantorovi do rukou právě transmisivní pojetí vzdělávání. Mimoto je i zbraní totality samotné. V případě, že se žák dopustí chyby, vystavuje se jednak hrozbě sankce od svého učitele (nezáleží na tom, zda jsou nebo nejsou povoleny tělesné tresty – ponížení mladého člověka bolí mnohem více a slovem se dá ublížit palčivěji) a zároveň možnosti posměchu od svých vrstevníků - neříká tedy raději nic.
Většinou jsme téma „strachu ve škole“ také otevřeli. Strach z učitelů, strach ze zkoušení, strach ze známek, strach, že nenaplním očekávání. Jako by šlo o známky, a ne o to, co skutečně umíme. Přestože k tomuto závěru jsme se dobrali vždy, vyšlo najevo, že v praxi je bohužel cílem studia pořád jen ta „dobrá známka.“
Kdybych měl charakterizovat problém, kterým jsme se obecně nejvíce zabývali, byl by to konflikt mezi studentstvem a učitelstvem. Kde je vlastně ta chyba v komunikaci, na kterou si stěžují jak učitelé, tak žáci? Mým cílem bylo dovést skupinu ke skutečnosti, že pravda je (jako ostatně vždycky) někde uprostřed. Komunikace mezi lidmi by měla probíhat na bázi vzájemného respektu. Pokud to někdo nedodrží, nejmoudřeji se zachová ten, který uštědřenou ránu nevrátí a dál se snaží s druhým člověkem domluvit. Nenávist společně se strachem je totiž jen dalším spojencem totality. Ve škole se nesmí rodit ani nenávist ani strach.
Ještě než jsme dospěli k závěrečnému úkolu, tedy nakreslit alegorii „ideálního vzdělání“, stanovili jsme si, jaký by tedy měl být ideální učitel a ideální student.
*) Eva Machková – Úvod do studia dramatické výchovy
Francesco Tonucci – Vyučovat nebo naučit?