NULL
Pokud máte rádi umění, zajímáte se o aktuální problémy ve světě, nebo jste jednoduše pozéři, určitě si nenechte ujít nynější výstavu „Zákon cesty“ čínského výtvarníka a politického aktivisty Aj Wej-weje ve Veletržním paláci v Praze.
Aj Wej-wej je jméno, které vytane na mysli většině lidí, když se řekne čínské moderní umění. Jeho otec byl básník a matka spisovatelka, kteří byli během Velké proletářské kulturní revoluce považováni za pravičáky, a tak dětství neměl zrovna ideální. Rodina strávila tři roky v pracovním táboře a dalších šestnáct let žila ve vyhnanství. Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se jim podařilo dostat se do Pekingu, kde předtím žili, a Aj zde studoval animaci. Na Pekingské univerzitě se stal zakladatelem avantgardního spolku Hvězdy. Spolek pořádal dokonce i výstavu, tu ovšem museli ukončit z ?vládního nařízení úředníků?. Je tedy zřejmé, že k čínské politice zaujal stejný postoj jako jeho rodiče. Školu nedokončil, odjel do Ameriky a v New Yorku studoval Parsonsovu školu designu. V tomto období života se setkával s umělci, jako byli Andy Warhol, Marcel Duchamp nebo Jasper Johns. Zejména tito tři ovlivnili jeho tvorbu a díky nim se Aj začal zajímat o ready-made. (Ready-made je tvůrčí metoda, která využívá mnohdy komerční předměty každodenní potřeby k vytvoření uměleckého díla. Kvůli své hravosti a vtipu je zařazována mezi metody dadaismu.) V roce 2008 organizoval „občanské šetření“, během něhož se snažil zjistit jména všech dětí, jež zemřely při zemětřesení v S‘-čchuanu. Kvůli tomu se o něj opět začala aktivně zajímat čínská vláda. Spor vyvrcholil o tři roky později, kdy Aje tajně zadrželi.
fotografie: Royal Academy of Arts
V minulosti byl uprchlíkem a pořád se tak cítí. Ve svých dílech se zaměřuje na imigranty a lidská práva vůbec. Navštívil uprchlické tábory, a tak může dokumentovat jejich životy a tragické osudy. Uprchlickou krizi pojímá v kontextu humanitární krize.
Ráda bych vám výstavu popsala vlastními slovy, ale nemůžu vůbec konkurovat geniálnímu anonymnímu výroku z materiálu v galerii: „Výstava Zákon cesty je mnohovrstevným, epickým ztělesněním stavu lidstva: vyjádření empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci.“
Mnozí z vás možná ví, že za druhé světové války se Židé, určení k deportaci do Terezína, shromažďovali právě ve Veletržním paláci. Výstava se zde nekoná náhodou, je v tom jistá alegorie. Na výstavě můžete spatřit mimo jiné ikonický Hadí strop, který je vytvořen z dětských brašniček jako pomník dětským obětem zemětřesení v provincii S‘-čchuan. Hned u vchodu potkáte Cestující světlo, dále můžete vidět stálejší expozici Otisky vědění, kde naleznete Slunečnicová semínka nebo Zásobnici z dynastie Chan s logem Coca-Coly a spoustu porcelánových prací. Abych se přiznala, dostala mě právě zmiňovaná zásobnice. Fascinuje mě myšlenka, jak snadno lze něco vytvořeného před staletími jedním nápisem přeměnit na aktuální. Případné znehodnocení jsem raději přehlížela. Zaujala mě také instalace jménem Prádelna. Ta nabízí zážitek, při kterém mrazí. Máte totiž možnost projít se mezi vypraným oblečením uprchlíků ze Sýrie, kteří byli zastaveni v řeckém táboře Idomeni, protože je žádná ze zemí nechtěla přijmout.
Všechna tato díla jsou však ve stínu Zákonu cesty, černého sedmdesátimetrového nafukovacího člunu, ve kterém sedí nafukovací těla. Pod člunem jsou ve třech jazycích napsány citáty vázající se k danému tématu. Aj Wej-wej tuto instalaci vytvořil konkrétně pro Dvoranu naší Národní galerie.
Jestli budete mít času nazbyt a zrovna budete v Praze, určitě výstavu navštivte. Za sebe můžu doporučit ještě probíhající výstavu Magdaleny Jetelové, která je umístěna ve stejné budově, nebo Františka Skály, jehož důvtipné a hravé dílo najdete ve Valdštejnské jízdárně.
Zuzana Vodáková
Uložit
Uložit