Ve staré části města stálo opuštěné divadlo. Obyčejná budova, která, aniž by vynikala svou velikostí či bohatou výzdobou, přitahovala pozornost všech očí. Když jste vešli dovnitř, ve vzduchu byla cítit tajuplná atmosféra a jako by byl slyšet smích diváků při komediálních vystoupeních a vzlyky při těch smutných. Na stěnách byly nádherné kresby znázorňující mystické bytosti a život a lásku a smrt. Divadlo má podle pověstí magickou moc a lidi, kteří do něj vstoupí, budou šťastni po celý svůj život. To jsou ale všechno jenom povídačky, nikdo neví, jak to tam vypadá, protože do této části města je zakázáno chodit.
Svět byl teď jiný než předtím, kdy lidé cestovali, užívali si života se svými přáteli a byli svobodní. Teď nikdo z nás nemůže mít svou vůli, máme pravidla úplně na všechno - oblékání, vycházkové hodiny, počet dětí. I když žijeme o desítky let později, jako bychom se vrátili v čase. Žádná svoboda tu není a nikdo nás nepřijde zachránit. Děti se spolu moc nebaví, není to úplně zakázané, ale nikdo to nevidí rád. Máme zakázáno vycházet z domu po 8. hodině večerní, já ale někdy tohle nařízení poruším a pozoruji hvězdy na střeše našeho paneláku. Světlo, které na mě z nočního nebe svítí, je hodně staré a mě utěšuje myšlenka, že když vzniklo, všechno bylo v pořádku a nikdo z těch lidí, kteří nám teď ubližují, nežili a v porovnání s vesmírem nebudou žít dlouho. Doufám, že tohle stejné světlo bude jednou svítit na nový lepší svět. V noci nikdo nechodí ven, proto jsou všechny pouliční lampy vypnuté, a tak jsou vidět i vzdálené hvězdy a galaxie, které spolu vytváří nádherný obraz plný temnoty a světla v úplné rovnováze. Nedávno jsem procházela chudinskou čtvrtí a zaslechla jsem zas ten podivný příběh o opuštěném divadle. Musela jsem se zastavit a pozorovat okouzlený výraz babičky, která ho vyprávěla. Kolem ní byl už vytvořený hlouček lidí zaposlouchaných do jejích slov. Všimla si mě a pokynula mi rukou, ať jdu blíž. Její oči zářily, když mluvila o záhadném zrcadlu, které údajně stojí uprostřed jeviště. Vztyčila prst a chystala se říct další část příběhu, když v tom si někdo všiml hlídky blížící se k nám. Všichni okamžitě sklopili hlavu a vydali se svou cestou, já chvíli váhala, ale když jsem si vzpomněla na trest za nepovolené shlukování, raději jsem pokračovala pryč jako ostatní. Když jsem se ohlédla, abych se ujistila, že je ta babička v pořádku, nebyla tam.
Tu noc, když jsem opět pozorovala hvězdy, měla jsem strašnou chuť udělat něco špatného. Vlastně něco, na co bych měla mít právo jako člověk s vlastní hlavou a rozumem. Potichu jsem slezla po požárním schodišti ze střechy. Moje nohy mě automaticky nesly směrem ke staré části, nebyla od nás ani tak daleko, pěšky asi deset minut. Když jsem byla v polovině cesty, začalo pršet, nejdříve jen kapalo, ale do několika minut se nehorázně rozpršelo. Provazy vody padaly ze zatažené noční oblohy, a když se objevil první blesk, dostala jsem trochu strach. Hrom následoval skoro okamžitě a v tmavých liduprázdných ulicích působila bouřka dost strašidelně. Klepala jsem se zimou a rozhodla se svůj špatný pokus o rebelii ukončit a jít zpět domů, najednou se však přede mnou objevila nenápadná budova divadla. Neodolala jsem, otevřela jsem kovové dveře a vešla dovnitř. Byla tu stejná zima, ale aspoň na mě už nepršelo. Stála jsem v chodbě, jejíž konec jsem ve tmě neviděla. Na podlaze byl modrý koberec a po stranách na zdech byly malé lampičky. Cítila jsem neznámý pocit, šimrání po celém těle, od paty až po konečky prstů. Šla jsem chodbou dál a narazila na temnou díru, kde asi bývaly dveře do hlavního sálu. Jakmile jsem překročila práh, celý sál se před mýma očima rozsvítil. Lustr nad hledištěm se rozzářil a prosvítil celý prostor. Strop byl celý tmavě modrý a ozdobený malými hvězdami, lustr visel v místě, kde bývá měsíc. Malby na stěnách byly přesně takové, jaké jsem si je představovala podle vyprávění. Můj pohled ihned upoutalo velké zrcadlo stojící uprostřed dřevěného jeviště. Jeho rám vyzařoval světlemodré světlo, ale samotné zrcadlo nic neodráželo. Spíš jako by skrz něj bylo vidět něco jiného, nějaké jiné místo. Šla jsem blíž k němu, po postranních schůdcích jsem se dostala na jeviště a za praskání jevištní podlahy jsem došla až před zrcadlo. Neviděla jsem se v něm, žádný odraz, působilo spíš jako okno. Zavřela jsem oči a představila si místo, na které se toužím podívat celý svůj život. Vzduch začal být vlhký a byl cítit solí, kolem hlavy mi proudil studený vánek. K uším mi doléhalo nadšené šumění a šplouchání. Srdce mi začalo bušit, a když jsem otevřela oči, byla jsem v úžasu. Zrcadlo ukazovalo modré moře, tak modré, že se málem spojovalo s oblohou. Rám začal vydávat silnější světlo, až bylo tak silné, že jsem musela znovu zavřít oči, aby mě neoslepilo. Instinktivně jsem se rozběhla dopředu směrem k zrcadlu, ucítila jsem napětí po celém těle a pak všechno zmizelo, byla úplná tma.
Ucítila jsem písek, jak se mi do něj zahrabávají chodidla a malá zrnka se mi dostávají mezi prsty. Vítr mi svou silou cuchal vlasy a vůně, která byla dříve jen vzdálená, mě teď úplně obklopovala.