Postav se a stůj.
Křič, breč.
Směj se jim do tváří,
prázdných jako tvé oči.
Nejsou v pohybu,
vůbec nic nedělají.
Vždyť jen dopředu hledí, copak by mému slovu naslouchali?
Bojím se, strach z nich jde všemi směry.
Nejsou v pohybu.
Vůbec nic nedělají.
Vždyť jen dopředu hledí, copak by mému slovu naslouchali?
Bojím se, strach z nich jde všemi směry.
Slyšelas jejich mrtvé tóny?
To byla jejich odpověď.
Tak podobná tvé melodii,
zpívej dál, ptáčku, zpívej.
Hledám důvod vašich hlasů,
jak na mé otázky reagovaly.
Drze jste mou odpověď opakovali,
tónem poněkud cizím,
významem přitom tak blízkým.
Hledám důvod vašich hlasů,
jak na mé otázky reagovaly.
Drze jste mou odpověď opakovali,
tónem poněkud cizím,
významem přitom tak blízkým.
Vidím ti na očích tvé pocity,
frustrují tě ostatních skladby.
Skladby, které si sama šiješ,
pozor jen, ať se o jehlu nepíchneš.
Já už pouze vyšívám do kůže vzory,
hezké, nehezké, božské, nebeské.
Co okamžik, to jehly bod,
aby vzpomínka neupadla do velkých vod.
Já už pouze vyšívám do kůže vzory,
kruté, pochmurné, jen zlé a nehezké.
Co okamžik, to jehly bod,
aby vzpomínka upadla do velkých vod.
Slovíčkaření jim jde,
v tvé mysli to stále dokola hraje.
Pamatuješ, o čem jsi mluvila?
Cos svým hlasem prostorem pronášela?
Jistě že jsem svůj hlas slyšela,
jejich tóny mi připomněly, čím jsem začala.
Má řeč, jako by odrazem byla,
copak sis nevšiml, opakují po mně všechna má slova vyřčená.
Jistě že jsem svůj hlas slyšela,
jejich tóny mi připomněly, čím jsem začala.
Má řeč, jako by odrazem nebyla,
copak sis nevšiml, odpovídají mi na má slova vyřčená.
Tak mi tedy pověz, jak dobře ses měla,
hlasitě mluv a směj se krásnům života.
Prozraď, co ti radost udělalo,
neschovávej se a vyjdi na světlo.
Když z postele vstanu a vidím slunce krajinu ohřívat,
šťastná jsem a nechávám svá modrá očka se kochat.
Jiná rána, mlhy plná, tajuplná pro duši mou,
kdy nežádám kapky rosy, ať se vznášet přestanou.
To plní mou energii, jako by múzy po louce tančily,
a já měla tu možnost je vidět, jak se jejich chodidla nad květinami rozplývala.
To jsou krásna života, kterých si všímám.
A co mě naplňuje, když se do zrcadla podívám,
když jako dnes si řeknu, jak krásně vypadám.
Jak ozářím každou místnost úsměvem, protože si to lidé zaslouží.
Že se jich zeptám, jak se mají, protože mě zajímají.
Protože je mám ráda, protože je znám a vím, že mě rádi poslouchají.
Když z postele vstanu a vidím slunce krajinu ohřívat,
zatáhnu záclonu a nechávám svá očka ve stínu usínat.
Jiná rána, mlhy plná, tajuplná pro duši mou,
žádám kapky rosy, ať k zemi přistanou.
To ubírá mou energii, jako by démoni po louce tančili,
a já už je mohu jen přehlížet, jak jejich chodidla květiny do země zadupala.
To jsou krásna života, kterých si všímám.
A co mě naplňuje, když se do zrcadla podívám,
když jako dnes si řeknu, že tlustě vypadám,
jak prolétnu každou místnost pohledem, protože si lidi nezasloužím.
Že se jich zeptám, jak se mají? Ne, protože mě nezajímají.
Protože mě nemají rádi, protože mě znají a já vím, že mě za zvláštní mají.
Už došla ti slova,
která před chvílí ozvěnou byla?
Proč to říkají? Co jsem jim provedla?
Jsou krutí, mé slzy nestačí jim
jako důkaz mých raněných citů.
Už je nechci slyšet, dnes už ne…
Proč to říkají? Co jsem jim provedla?
Jsou v pořádku? Mé slzy stačí jim
jako důkaz mé slabosti.
Už je nechci slyšet, dnes už ne…
Zabraň tomu, má milá, prosím,
měj trocha úcty k sobě samé.
Uvědom si, že to celé si vymýšlí jen tvá hlava.
Otoč zády se k jejich melodii
a nenechej své tělo se trhat s nimi,
jsou to kruté části lží, kterým ty slepě věříš.
Jako bys tančila ve spáru slov,
slov která tě topí v toku tebou tvořeném,
popírající jejich původní krásu.
A ty zapomínáš na své věty, které to začaly,
přestáváš věřit svému hlasu,
protože ho ztrácíš ve víru špatné ozvěny.
Má milá, prosím, zvedni se z pódia,
už jim nic neříkej,
nekřič, neplač,
prostě si jich nevšímej.
Koukni se dopředu a buď jejich ozvěnou,
přehluš jejich hlas a ukaž, jak jsi silnou.