Když se 9. dubna 1891 rozezní v ulici Lucemburská dětský pláč, nikdo netuší, že je to pláč budoucího krále. Na svět přišel Josef Vlastimil Burian. Člověk, na něhož se Štěstěna bude nejdřív smát, ale nakonec ho hodí přes palubu.
Ševcovskému mistru Antonínu Burianovi se v Liberci příliš nedaří. Je to dáno tím, že obyvatelstvo ve městě je ze dvou třetin německé a Burian (jenž také hraje ochotnické divadlo) se netají svými vlasteneckými názory. Když dojde i k několika konfliktům, dostane se celá věc do Prahy. Je štěstí, že se na správných místech najdou politici, kteří mají pochopení a dokážou najít Burianovi místo v hlavním městě. Antonín i s manželkou Marií, nevlastní dcerou Žofií a toho času desetiletým synem Vlastou zvedá kotvy a stěhuje se...
V Praze se z chlapce stává outsider. Ve škole příliš neprospívá, jeho chudoba a jen povrchní obecné vzdělání se stává terčem posměchu. Útěchu nachází ve sportu. Jeho kariéra fotbalového brankáře začíná v klubu Saturn Žižkov, následuje Viktorka Žižkov a odtud je už jenom krůček do Sparty. Otec ho také pravidelně bere do Národního divadla. Geny se nezapřou, Vlasta čím dál silněji cítí, že chce být hercem. Jeho otec není této myšlence příliš nakloněn. Když se ale náhodou přichomýtne k synově komickému výstupu na večírku pro přátele, nemůže si nevšimnout talentu své ratolesti. Od té chvíle už nic nenamítá.
Poprvé se Vlastimil objevuje ve vedlejších rolích v divadle Na Vinohradech a ve Švandově divadle. S kamarádem – klavíristou Daliborem Ptáčkem – secvičí výstup nazvaný Italská opera. Burian zde dokonale využije svoje nadání – je schopen napodobit prakticky jakýkoli hudební nástroj. Vystoupení zhlédne také Karel Hašler a tak se mu zalíbí, že oba přátele angažuje do divadla Rokoko a do několika kabaretů. Právě v nich si Burian získává proslulost.
Slibně rozjetou kariéru ale přetrhne první světová válka. Když komik dostane povolávací rozkaz, prostě ho zmuchlá a víc to neřeší. Jenže všechno praskne, milého Vlastu přímo z divadla odvede patrola a vzápětí následuje vězení. Z vazby je nakonec propuštěn a do armády musí. Naštěstí po něm nikdo nechce, aby střílel, konce války se dočká jako člen vojenské kapely.
Po válce na svoji kariéru úspěšně naváže. Vystupuje po kabaretech a divadlech. V Rokoku se poznává se svojí životní láskou Ninou Červenkovou. Jejich setkání je velice romantické. Vlasta při svých výstupech slýchá jeho uchu lahodící ženský smích a do toho smíchu se (dle vlastních slov) zamiluje. Jednou mu to nedá a vysílá svého přítele Dalibora, aby zjistil, kde ona žena sedí, a přivedl ji za ním. Vzniká krásný pár.
Burianova hvězda strmě stoupá, možná až příliš. Nestíhá, na představení často chodí pozdě, občas se nedostaví vůbec. Má toho prostě moc. Ředitelé divadel se tedy dohodnou, že už ho neangažují. Komik to řeší originálním způsobem – založí si vlastní divadlo, pojmenované po sobě samém. První představení se koná 1. září 1925 v paláci Adria. Divadlo se několikrát stěhuje, nakonec zakotví v Paláci Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Přestože se tu uchytí spousta vynikajících herců (Čeněk Šlégl, Jaroslav Marvan...), celé představení vždy stojí na jednom herci. Burian navíc bez výstrah improvizuje, čímž dohání některé své kolegy k šílenství. Jediný, kdo ho dokáže přitáhnout zpět ke scénáři, je Marvan. Tyto herecké „bojůvky“ si získají ohromnou oblibu u publika. Říká se, že Burian to dělá hlavně proto, aby se jeho žena, která chodí na všechna představení, nenudila.
Komik se ale neomezuje jen na divadlo, točí i filmy. Mezi léty 1923 a 1956 stihne 4 němé a 36 zvukových filmů. Ze začátku spolupracuje s režisérem Karlem Lamačem, který natočí svůj první zvukový film C. a k. polní maršálek. Po Lamačově emigraci před nacistickým nebezpečím točí s Martinem Fričem nebo Vladimírem Slavinským.
Burian se na place proměňuje v tak trochu nezvládnutelný živel. Sám si po každém záběru říká stop, improvizuje stejně jako na divadelních prknech. Je však zajímavé, že je také velmi stydlivý. Natočit scénu, kde musí byť jen obejmout svou hereckou kolegyni, je pro něj obrovský problém. To je však jediná chyba na kráse jeho herectví, za něž dostává honoráře i desetinásobně vyšší než jeho kolegové.
Majetek má ale tu nepříjemnou vlastnost, že vyvolává závist, a jinak tomu není ani u Buriana. Jeho vila, ke které náleží tenisový kurt, bazén, posilovna a garáž s nejedním drahým autem, je objektem obdivu i pomluv. Vlasta ještě takříkajíc přilévá olej do ohně, když po vítězství Sparty pořádá hlučné oslavy a předvádí své nové vozy. Angažuje se i v reklamě. Na druhou stranu se stává štědrým mecenášem profesionálního i amatérského sportu.
Ještě před rokem 1939 se na chvíli dá dohromady s Voskovcem a Werichem. S Werichem si kápnou do noty, ale s Voskovcem si moc nesednou. I přes drobné neshody si trojice získává srdce diváků. Slibně se rozvíjející spolupráci ale v zárodku zadusí druhá světová válka. Duo V+W emigruje do Ameriky, Burian zůstává ve vlasti. Necítí se nijak ohrožen, protože jeho proslulost se díky německým verzím jeho komedií dostává i za hranice. Jenže tenhle přístup se Čechům dvakrát nezamlouvá. Všímají si, že Burianům se vede stejně dobře jako před válkou a v jejich domě jsou Němci poměrně častou návštěvou. Je třeba říci, že tyto návštěvy mají většinou za cíl komika přemluvit k točení německých filmů. Vlasta to rezolutně odmítá. Do budoucna mu to ale není nic platné, stejně jako fakt, že zachrání několik lidí od služby v armádě tím, že prostě ohlásí, že jsou pro něj naprosto nepostradatelní v divadle. Po válce to ale nikdo nevidí nebo spíše nechce vidět. V očích Čechů je Burian kolaborant a hotovo.
Po válce je zatčen a skončí v jedné cele s esesáky. Do celé věci se vloží Jan Masaryk, díky němuž je Vlasta propuštěn a vyšetřován na svobodě a nakonec i osvobozen. Lidem se to nelíbí, v tisku vychází rozezlené články kritizující soudní rozhodnutí. A všechno se roztáčí nanovo.
8. července 1946 se v Malém sále městské lidové knihovny koná proces s kdysi nejoblíbenějším komikem v zemi. Obžaloba má několik bodů:
1. Žádost o říšské občanství – tento bod se vůbec nezakládá na pravdě a je také velmi rychle vyvrácen.
2. Zesměšňování exilové vlády v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem – k výstupu byl Burian donucen nacisty. Ti, kteří skeč slyšeli, vypověděli, že tak otřesný výkon od Buriana v životě neslyšeli a diví se, že nebyl nařčen ze sabotáže.
3. Opakované setkání s K. H. Frankem – s tímto nacistickým pohlavárem se Burian setkal pouze jednou. Náhodou ho potkal v restauraci.
4. Když byl za Protektorátu benzín na příděl, měl Burian údajně palivo získat nepoctivým způsobem. Důkazem pro to je fakt, že Vlasta jako jeden z mála si mohl dovolit jezdit autem – ano, Burian skutečně autem jezdil, ale díky své smlouvě s Lucernafilmem. Němci s tím neměli nic společného.
5. Využití německé protekce k vystupování v Národním divadle v roli principála v Prodané nevěstě – žádost o roli zde si Burian podal sám, aby demonstroval svůj odpor k okupantům.
6. Zdravil zdviženou pravicí – pokud Burian toto gesto udělal před publikem, vždycky ho glosoval slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“ Sklízel za to salvy smíchu a ostré výtky Němců.
Chybu učiní nejen státní aparát, ale také duo Voskovec - Werich, když na základě špatných a pokroucených informací složí písničku:
,,Byl fotbalista
Sparťan, slávista
Potom tenista
Dnes nacista
Na koni sedí
Šlechty si hledí
Sláva mu medí
Tak je fašista
Jsem král komiků, prohlásil
a basta
Kdo je ten fouňa,
chce hádat dál?
To bude jistě Burian Vlasta
Veliká krysa a všech myší král
A krucajda a půjč mi ho
a musím si ho pohladit
A dát mu hlavu do smutku
Heil, Heil, Heil.“
Burian je shledán vinným a odsouzen ke třem měsícům žaláře a peněžité pokutě půl milionu korun. Divadlo (které roku 1944 uzavřeli Němci) nesmí obnovit, v jeho vile je zřízena školka. Nesmí pět let vystupovat. Musí se živit manuální prací - v dolech nebo v horských chatách, kde vaří rekreantům ROH. Stejně ale nevydrží a začíná tu ilegálně vystupovat.
Herecký distanc je mu zrušen až roku 1950. Komik zkusmo sehraje několik představení v Kladně, a pak se přesune do divadla v Karlíně. Tady ale vydrží jen tři roky. Od té doby vystupuje po různých estrádách, kde si definitivně zničí zdraví už tak dost podkopané kriminálem a psychickým vypětím. Přesto ale stále dokáže lidi pobavit, hraje v divadle (přestože mu otékají nohy a pohyb je pro něj velmi bolestivý), natočí i několik rozhlasových pořadů a filmů. Jedna z jeho posledních rolí je rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král.
Poslední představení odehraje s těžkým zápalem plic. Umírá 31. ledna 1962 na plicní embolii, doma v blízkosti milované manželky Niny. Ta zemře jen o devět týdnů později na hrobě svého manžela.
Už rok po jeho smrti je natočen dokument Král komiků, objeví se i reedice jeho gramofonových desek. V roce 1994 se podaří divadelnímu historikovi Vladimíru Justovi prosadit znovuprojednání případu a Vlasta Burian je s konečnou platností rehabilitován.
Na jeho počest je udělována Cena Vlasty Buriana. Dostávají ji nejlepší brankáři Gambrinus ligy a nejlepší tuzemští komici.
„Humor není pro mne odvětvím divadelního umění, nýbrž samou podstatou života.“
Zdroje:
http://www.gamepark.cz/czech_classic_comedy_v_zajeti_smichu_vlasty_buriana_637592.htm
wikipedia.org
vlastaburian.webz.cz