NULL
Co se stane v momentě, kdy světlo světa spatří novinka trhu, která má vystřelit akcie jedné společnosti nahoru? Co když po technickém pokroku dychtíme až příliš mnoho? Co se stane v momentě, kdy zjistíme, že kvůli naší neopatrnosti můžeme zemřít? A co se stane, až se právě v takové situaci octne hlavní hrdinka?
Bezradně jsem si prohlížela opancéřované dveře. Jak jsem jen na ně mohla zapomenout. Nemám přece oprávnění ke vstupu. Vzteky jsem zabořila ruce do kapes a sesula se vedle těch proklatých dvěří. A všechno je to jen moje chyba. Emanuel a… Všechno to byla zbytečné. Zbytečné. Jak jsem jen mohla zapomenout na takovou důležitou věc. A…
Uvědomila jsem si, že v kapse svírám mezi prsty přístupovou kartu, ale svojí jsem měla stále pověšenou na krku. Emanuel, ten prevít jeden… Kdy mi jenom tohle dokázal podstrčit. Ve všem tom zmatku jsem si nejspíš nic takového vůbec neuvědomila. Jeho karta. Z úst mi vyšel napolo úlevný výdech. Pak se mi opět napnuly všechny svaly v mém konsternovaném těle. A do uší mi znovu pronikl ten ohavný dupot.
Natáhla jsem se a vtrčila jsem jeho kartu do přístupového zařízení. ACCESS GRANTED.
Bez váhání jem proběhla dezinfekční místností a zamířila jsem rovnou do laboratorní komory.
Chtěla jsem se vrhnout na bezpečnostní systém a překódovat znovu vstupní dveře, ale najednou jsem si uvědomila, že už mě někdo předběhl.
Seděla za stolem, vyrovnaná jako vždy. V tom svém bílém plášti mi připomínala světici, na niž se časem zapomnělo. Nebylo jí ani třicet, ale přesto jsem v její tváři pozorovala hluboký zub času, který na ní nepochybně zanechala práce. Pomalu ke mně otočila hlavu.
„Věděla jsem, co za hrůzu chcete udělat, doktorko, ale nemyslím si, že když to opravdu uděláte, něco se tím vyřeší.“ Její slova ke mně doplula pomalu, jako bychom se nacházely v prázdnotě, kde čas nehraje roli. Z fantaskního světa mě vytrhlo prudké zabušení na dveře. Ochranka se dobývala dovnitř.
„Janice, nemyslím, že tohle je váš pracovní stůl. Proč se prostě neseberete a nevypadnete odsud, dokud o vás neví?“
Své oči upřela na ocelové dveře vedoucí do útrob budovy. Její pohled byl v tu chvíli stejně chladný, jako ta ocel, na kterou se dívala. „Myslím, že si obě velmi dobře uvědomujeme, proč už ani jedna z nás nemůže odejít…“
Vypěnila jsem: „To je… neslýchané. Jste přece mladá svobodná žena. Nejste nikde, kde byste být neměla. Zvedněte ten svůj krásný zadek a koukejte padat, dokud je čas. Odejděte, protože můžete. Než zjistí, že mě kryjete, a pak…“ Slova se zastavila v ústech jaksi samovolně.
„Ty tomu zase nerozumíš,“ usmála se chladně. „Já jsem tu, abych dostala příští měsíc zaplaceno za svojí práci, kterou ty se teď pokoušíš zničit. Byl to moudrý krok sebrat ti veškerá oprávnění, ale jak vidím, jsi mnohem tvrdohlavější, než jsme předpokládali.“
„Předpokládali jste? Neříkej, že jsi s nimi.“
Rozbrečela jsem se. Rozechvělé ruce upustily na zem tablet. „Prosím, jen chci, aby tohle byl sen… Jen chci, aby dneska už nikdo nemusel umřít kvůli mně. Emanuel a…“
„Jsi tak naivní,“ odhrnula si vlasy z čela, „dnes nemá lidský život žádnou cenu.“
Vpila jsem se jí do očí, cítila jsem její slova na své kůži. Pálila. Pálila jako pálí zrada, když vám někdo podkopne nohy před cílem.
„Zemřou tisíce, jestli mě ihned nepustíš k tomu počítači,“ popotáhla jsem tiše.
Zasmála se a já jsem se už poněkolikáté nechala unést její andělskou tváří. „Nikdo nezemře, pouze ty, pokud se budeš bránit ochrance.“ Náhle ze zásuvky u stolu vyjmula revolver a namířila na mě. Potom pokračovala: „Teď je pustím dovnitř a doporučuju chovat se slušně, protože tihle hoši jsou mnohem ostřejší, než já a…“
Hlavou se mi prohnala smršť nesouvislých myšlenek. Šok. Má zbraň? Co budu dělat? Musím to dokončit. Musím…
Váza stojící na polici vedle mého levého ramene. Sleduji vázu, jak elegantně plachtí vzduchem. Ohlušující zvuk výstřelu, ale kulka rozmetá pouze skleněnou vitrínu. Místností se nese zvuk alarmu reagujícího na otřesy. Na zemi se válí střepy modré japonské keramiky.
Přiskočím a vypáčím jí jsem revolver z ruky. Pak ji prudce tisknu ke klávesnici a přesná rána do podbřišku oslabí její vzpírání. Musím říct, že je krásná. Ráda bych věděla, co si myslí ona o mně. Jsem jenom člověk, který jí stojí v cestě, nebo mi něco tají? A ví vůbec ona, co tajím já jí? Co tajím celému světu. Hloupost, to nikdo neví. Dýchám.
„Řekni mi, proč to děláš?“ vydechla jsem se slzami v očích. „Lidský život nemá podle tebe cenu, tak proč jsi tu na mě čekala? Určitě ne proto, abys mi zabránila udělat to. K tomu by ti stačilo deaktivovat systémy. Tak proč sakra?“
„To je ten nový alarm? Nevěděla jsem, že už je v provozu. Zajímavá věc.“
Naše pohledy se střetly a já cítila mimořádný nával energie, která rozvibrovala vzduch. Cítila jsem její vůni a parfém, který vybarvoval vzduch do třešňova. Černé vlasy rozprostřené na klávesnici ve mně vyvolávaly touhu se jich dotknout. Snažila jsem se to zastavit, ale nebylo to už možné.
Znovu se mi vzepřela.
Zajela jsem jí rukou za pas, a pak jsem vycítila chvilkové souznění. Její ledové oči mne od ní opět odtlačily dál, navzdory touze být jí nablízku. Viděla jsem její pigmentovou skvrnu v pravém oku a vrásku na čele. Mlčela, pak nastavila rty. Dotek kůže zahřál i zastudil, ale já jsem prožívala stále větší trans. Minuta ticha, kdy konečně neleznete pokoj. Víte, že to souznění vám nepatří, že vám ho vzali. Něco vás dělí, a čím déle to splynutí trvá, tím víc se chvějete, protože chápete, že všechny krásné chvíle jednou skončí. To vzrušení není vzrušení, je to jen strach, že to všechno skončí moc brzy. Moc brzy na další doteky. Její rty chutnaly božsky. Odtáhla jsem se.
„Tak mi prosím řekni, o co ti šlo? Dám ti spoustu peněz, o ty se starat přece nemusíš. Budeš mít dost i bez týhle posraný práce.“
Pak jsem se tři sekundy nesoustředila a ona mi vyškubla revolver a přitiskla ho na můj spánek. „O peníze nejde, ale po tomhle tvým extempóre už v životě nebudu moct dělat svou práci. Ve vědecký obci jsem psanec už teď. A já chci sakra dělat svou práci.“ Zápolila jsem s ní o revolver. „Chci ji dělat dokonce víc, než to chci dělat s tebou, takže jo, taky tě miluju.“
Dalších deset sekund ticha, svaly v levačce se mi napnuly až k prasknutí. Páka o život.
Výstřel, hlava se mi rozbrněla, tep se ztratil, na rukou jsem cítila teplou krev. Její oči pomalu vyhasly. Zbraň s třeskotem spadla na podlahu. Zamlžilo se mi před očima. Dnes ne, dnes už ne! Líbala jsem ji na její stále ještě teplá ústa a cítila jsem, jak z ní pomalu mizí život. Dnes ne. Nemusela zemřít. Ne dnes. Milovala jsem ji. Cítila jsem, jak se mi do očí prodralo moře hořkých slz, ale najednou jsem je ze sebe nedokázala dostat. Milovala jsem ji. Zůstaly uvnitř spolu s věčnou nicotou lidstva. Jako by mi na čelo namalovali další kříž. Odteď už se budu každý den modlit. Zachránila jsem sama sebe. Musela jsem. Neexistovala žádná jiná možnost.
Do reality mě uvrhlo další zaskřípění vchodových dveří. Odhadovala jsem, že už mi nezbývá moc času. Konečně jsem se donutila odpoutat pohled od tratoliště krve na dlaždičkách a vrhla jsem se k počítači na druhé stěně místnosti. Pomalými soustředěnými kliky jsem nastavovala kroky tak, aby odpovídaly požadovaným postupům. Čas byl pouze na jeden pokus. Poslední krok. Program se aktivoval. Obrazovka začala odpočítávat dvě sekundy do provedení kompletní akce. Ze skleněného pouzdra jsem vyjmula připravenou injekční stříkačku a naposled jsem pohledem přeměřila její obsah. Čekala jsem na tento krok a obávala jsem se, jak silná budu. Obávala jsem se, jestli to dokážu. Ale když jsem si vybavila jejich tváře, všechno šlo tak snadno. Zabodla jsem si jehlu do krku, protože tak se sérum mohlo nejrychleji rozšířit po těle. Na čelo jsem si připnula kontrolní čidlo, ale věděla jsem, že je to zbytečné. Moje životní funkce mi nikdo měřit nebude.
A pak jsem si lehla a čekala. Čekala jsem, až mi pod vlivem séra ztěžknou nohy, až mi ztěžkne mysl. Pomalu jsem se propadala vesmírem. Věděla jsem, že za chvíli mi svět zmizí z očí. Naposled jsem si prohlédla tu velkou chladnou místnost, a pak se moje oči navždycky zavřely. Ještě jsem je slyšela, jak se jim konečně podařilo prolomit vstupní dveře a s úlevou mi došlo, že přišli pozdě. Mé tělo spalo. Byl konec.
Milovaly jsme se navzájem, ale možná, že ne tak docela. Já jsem milovala víc těch několik tisíc lidí, které jsem musela zachránit, a ona zas nechtěla obětovat svou kariéru. Pamatuji se, jak se jí z kapsy pláště vykutálel Cencar. Prášek na léčbu workoholismu. A odroloval se přímo do té krvavé spouště vedle jejího těla.
Pak už se nepamatuji skoro na nic, možná jen na prázdnotu, která prostoupila mé tělo. Uvědomění, že jsem zavinila smrt dvou milovaných lidí, abych zachránila tisíce těch, na kterých mi nezáleželo, se mi stalo osudným. Provází mě věčností. Pociťuji tu bolest každou sekundu, je stále intenzívnější, ale stejně nikdy neskončí. Je to jako sledovat nekonečný hokejový zápas. Cítit svrbění v prstech s každým gólem a rotržitě sebou trhnout při promarněné šanci. Je to mou součástí už navěky…
A tady ve virtuální realitě je všechno na věky. Samota především. Lidské tváře, které vídávám na chodbách, jsou tváře z mého skutečného života a jen umocňují osamělost, kterou procházím. Svět se mění s každou další myšlenkou a v noci, která neexistuje, se mi zdají noční můry. Pořád dokola ji vidím umírat v mém náručí, a pak spolu ráno pijeme kávu ve výzkumném centru, jako to děláme už léta, jako jsme to dělaly vždycky. Potom si můj mozek najednou vzpomene na Kristiána a já se ocitám ve světě, kde spolu žijeme v malém barevném domku na předměstí. Máme tři děti. Dolores, Lin a Coony. Všechny jsou světlovlasé po něm.
Lidé na ulicích, co pomalu míjí náš omšelý byt, stárnou, kdykoliv chci, aby stárli, ale já je raději pozoruji mladé. Procházím se s nimi úžasnými parky, kde stromy rostou z nebes, a chápu, že bych se měla cítit uvolněná a bez zábran. Ale necítím. Nic z toho neexistuje, ani hodiny, na které se teď dívám, neukazují přesný čas. Nastavila jsem je na čtvrt na devět a ony tak prostě tikají už léta.
Stalo se to už tak dávno. Den, kdy se jedna malá žena rozhodla, že se postaví proti světu.
Mám ráda mladé a svěží tváře, když procházejí kolem mých špinavých oken…
THE NEWSMESSAGE 21. 10. 2216
Oficiální zdravotnická kancelář včera podala prohlášení o stavu doktorky RNDr. F. Bouldové, která byla ve večerních hodinách převezena do Fakultní nemocnice ve Flipsu. Lékaři, kteří měli její převoz na starosti, se k danému tématu odmítli pro naše noviny vyjádřit s tím, že jsou vázáni lékařským tajemstvím.
Osmatřicetiletá doktorka F. Bouldová se před několika dny úspěšně nabourala do přenosu sítě ve společnosti Bright & New, která se zabývá přísunem technologických novinek pro zdravotnictví a wellness, a způsobila tak prakticky dvě hodiny trvající chaos, kdy po celé budově vypadla nejen elektřina, ale také všechny bezpečnostní systémy. Ze zprávy policie, kterou mají naši reportéři k dispozici, vyplývá, že se doktorka dostala až do řídícího střediska laboratoří a tam na sebe aplikovala speciální sérum, které jí uvrhlo do stavu strnulosti svalstva. Než tak však učinila, stihla po své cestě do laboratoře připravit o život ještě dva nevinné svědky celé události.
Podle našeho zdroje, který byl v úzkém pracovním kontaktu s jednou z obětí, se doktorka pomocí speciálního séra uvedla do stavu trvalé plegie, aby tak zaktivovala speciální virový program v počítači, jenž zničil data potřebná k vytvoření séra pro Virtuální realitu, tedy programu, který doktorka již několik let vyvíjela, a to pouhých několik hodin před oficiální prezentací produktu široké veřejnosti. Mluvčí společnosti nám sdělila, že o možných motivech ženina činu lze pouze spekulovat a že celá korporace se nyní uchýlí k dodržení předepsaného smutku. Vedení firmy k neštěstí odmítlo poskytnout jakékoliv jiné informace. Někteří však zastávají názor, že akcie firmy, která je dlouhodobě v úpadku, po dnešku ještě viditelněji klesnou.
Lékaři tvrdí, že než bude s ženou zahájen soudní proces, její tělo se již bude potýkat s proleženinami 3. stupně. Šance na víc jak rok života prý neexistují. Žena je ovšem už tak v bezvědomí a podle některých expertů se dokonce stala součástí virtuálního prostoru, který sama vytvořila.
Kateřina Vejvodová