NULL
Co se stane v momentě, kdy světlo světa spatří novinka trhu, která má vystřelit akcie jedné společnosti nahoru? Co když po technickém pokroku dychtíme až příliš mnoho? Co se stane v momentě, kdy zjistíme, že kvůli naší neopatrnosti můžeme zemřít? A co se stane, až se právě v takové situaci octne hlavní hrdinka?
Možná, že kdybych tenkrát nešla za Emanuelem, ale domů, že by se nic z následujícího nemuselo stát. Možná, že kdybych šla říct Kristianovi, že spolu nemůžeme mít děti, možná by mě to stálo méně námahy než to, co se stalo doopravdy. Protože tohle všechno, to jsou jen prachsprostá kdyby.
Ale já jsem šla, potřebovala jsem ho ke svému plánu. Protože jsem byla tvrdohlavá a neústupná, vlastně pořád jsem. Každopádně jsem se spíš pokusila vtrhnout do jeho kanceláře, ale neuvědomila jsem si, že jsem ztratila autorizaci a veškeré moje vstupní kontroly byly smazány. Dveře se mi neotevřely.
„Emanueli, Emanueli Pecote, otevři ty zatracený dveře, nebo ti zítra utrhnu hlavu.“ Ostatní lidé na chodbě se na mě začali podivně otáčet. Zabušila jsem ale znovu.
„Proboha, musíš hulákat jako na lesy? Proč prostě nejdeš dovnitř?“ zeptal se mě ospale.
„Ztratila jsem oprávnění k přístupu.“
„Jak jako? Někdo se ti naboural do karty?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Vyhodili mě.“
„Aha, pojď radši dovnitř.“
Jeho kancelář měla oválný tvar a tomu nádhernému výhledu na řeku přes prosklenou stěnu se prostě nedalo nic vytknout. Na konferenčním stolku se spokojeně rozvaloval pár masožravek. „Tak cos provedla?“ podíval se na mě jako na nemluvně a ještě k tomu se při tom podrbal na hlavě. Věděl moc dobře, že nesnáším, když se někdo drbe na hlavě.
„Řekla jsem šéfovi, že ničemu nerozumí.“
„Aha. A co on na to?“
„Děláš hloupého schválně? To snad vidíš, ne?“
„Tak fajn, promiň.“
Pomalu jsem obkroužila jeho malý soukromý prostor pohledem, ale dneska už mě tu nic nezajímalo. Podívala jsem se mu do očí. „Jsem tady teď v podstatě cizinec. A navíc jsem se třikrát pokusila otevřít dveře se svojí kartou a jednou pomocí otisků prstů. Moje karta už je teď na černé listině, jak dobře víš, takže teoreticky vzato, nemáme moc času.“
„Kolik?“ zeptal se.
„Asi deset minut, než to na dispečinku schroustají.“
„To je dost času na rozhovor,“ prohodil.
Ve zkratce jsem se mu pokusila vysvětlit všechny aspekty nastalé situace a s každým dalším slovem jsem sledovala, jak je jeho tvář o malinko napnutější. „Máš nějaké otázky, než odsud budeme muset vypadnout?“ zeptala jsem se.
Přikývl a naposled se podíval z okna předtím, než sundal svůj kabát z věšáku u dveří. „Kolik lidí může umřít?“
„Janice tvrdila, že je to těžké odhadnout, ale když budeme počítat pouze s účinky samotného programu, mohou to být asi desetitisíce. Možná víc.“
„Chápu,“ pronesl tiše a otevřel dveře na chodbu. „Kam chceš vůbec jít teď? A co chceš vlastně dělat?“ V jeho obličeji jsem sledovala jisté známky nervozity. Koutky mu škubaly sem a tam, nepokojně, jako by poskakovaly. V rukou měl jen nepatrný třes, ale když jsem se lehce otřela o jeho rameno, celý sebou trhnul.
„Musíš se odněkud nabourat do kamerového a bezpečnostního systému.“
„Tím chceš říct, že mám vyhodit svůj vlastní program z provozu?“
„Jo.“
Chodbou se rozřinčel alarm a kamery v rohu okamžitě začaly snímat prostor. Tváří, kterou hledaly, byla moje tvář. Minuli jsme výtahy, nad nimiž se otáčelo výstražné červené světlo a probleskovalo bělavým nápisem: OUT OF ORDER. Museli jsme po schodech. Lidé se po nás začali otáčet, jak jsme rychleji a rychleji míjeli jejich vykulené pohledy.
„Kam to jdeme?“ vydechla jsem, když jsem si na třetím odpočívadle uvědomila, že směr cesty už neurčuji já.
„Do suterénu. Kamery tam ještě nebyly aktualizované, pořád nemají tu odpornou schopnost detekce tváří.“ Kyslele se na mě zašklebil, ale já se cítila jenom trapně. Nejspíš jsem ho právě připravila o celoživotní šanci posunout se v kariéře někam dál. Jenom jsem si oddechla a spěšně jsem ho následovala do spojovací chodby mezi starým a novým areálem. Na zdech tu ve skleněných kliprámech visely kdysi proslavené texty největších literárních velikánů. Žádný z nich jsem už nepoznávala.
„Jsi si jistý, že tady dole bude fungovat síť? Je přece jenom podzim. Každou chvíli to vypadává a tyhle staré počítače spotřebují hrozně moc energie i signálu.“
Chladně se na mě ohlédl přes rameno. „Nejdeme do starého řídícího centra, pokud nechceš riskovat, že tě někdo odvede nahoru za šéfem.“
„Bývalým,“ zvarčela jsem.
Náhle se za rohem objevila dvojice oděná do stejnokroje bezpečnostních hlídek. Emanuel si je změřil pohledem a pak mě bleskově a trochu drsně vstrčil do šedivých dveří po mojí levé straně. V místnosti panovala tma. Neodvážila jsem se hýbat.
„Moc se neboj, za chvíli bude tma všude,“ řekl. Chvíli na to se přede mnou vynořila scenérie plná tlačítek a čudlíků.
„Můj bože, ty chceš…“ slova uvízla v hrdle.
„Ano, přesně to chci,“ pronesl tiše, „chci vyhodit pojistky.“
„Ty jsi se úplně zbláznil. Řekla jsem nabourat systém, ne vyzkratovat síť!“ Zatarasila jsem mu rázně cestu. Jen se zasmál a odhodil mě stranou jako hadrovou panenku. Zoufale jsem po něm natáhla paži. „Emanueli, prosím. Chci zastavit ten projekt, ty přece víš, že na to potřebujeme proud.“
„Potřebujeme, v laborkách je asi tucet záložních generátorů.“
„Ty nebudou stačit.“
„Jeden počítač, který vydá příkaz k pozastavení projektu snad ještě zvládnou, ne?“
„To není to, co chci dělat,“ vyjklouzlo mi tiše z ůst.
Naše pohledy se setkaly ve světle tlumené žárovky, která jaksi nervózně poblikávala u stropu. Přeměřil si mě pohledem. Věděla jsem, že jeho hlavou putuje tolik otázek, kolik si jen člověk dokáže za určitý okamžik položit. Emanuel si jich samozřejmě položil už hodně, bylo to poznat ve výrazu, jaký se mu zračil v obličeji. Ale nezeptal se. Chápal. Ticho protnulo jen slabé bzučení a pak jsem spatřila jeho ruku nad červeným tlačítkem, zaváhal. Rozběhla jsem se dopředu a chtěla jsem ho srazit ke stěně, ale stál pevně jako skála. Jen mne chytil kolem pasu a rukou mi zakryl ústa.
„Klid,“ řekl jen tichounce, „vyhodím jen část sítě a pokusím se zařídit, aby zbytek nezkratoval. Nechceme, aby nás sledovaly ty odporné kamery. Jen mi prosím dej chvíli času.“ Jeho hlas navzdory všemu tomu zmatku teď působil klidně a já si připadala nesmírně hloupá a neužitečná. „Jasně, promiň,“ rukou jsem si otřela opocené čelo.
S docvaknutím poslední červené páčky na své místo se ozval automatický alarm a nade dveřmi se rozblikal oranžový majáček. Pojistky a kontrolky okamžitě zhasly. Monitor počítače zčernal a počítač sám vydal těžký táhlý řinčivý zvuk, který vzdáleně připomínal hrom. Emanuel popadl kabely za stolem a prudkým trhnutím paže je vyškubl z původního zapojení. Pak je spokojeně odhodil na hlavní pultík uprostřed místnosti. „Tohle jim zabere trochu času,“ pronesl nakonec.
Vykoukla jsem na chodbu, v hlavním úseku panovala zřejmá panika, nějací uhlazení manažeři si právě klestili cestu davem laboratorních techniků. Emanuel mě postrčil do spojovačky. „Tak jdeme, ne?“
Odpověděla jsem, že ano, ale mé rty nevydaly žádný zvuk.
Pomalu jsme se začali prodírat skrze areál. Po schodech nahoru, pak doleva. Chodbou s výhledem na náměstí sv. Marka. Přes prosklený spojovací mostík. Cítila jsem, jak Emanuel za mnou těžce oddychuje, neměl přece výšky rád. Mohlo mě to napdanout a mohli jsme jít jinudy a… Zarazila jsem se. Nebyl čas. V chodbě vlevo jsem zahlédla několik uniforem, a tak jsem se rozhodla jít oklikou. Cítila jsem, že jdeme takovou rychlostí, že pruhy tmavé a světlé dlažby splývají dohromady. Chtěla jsem se nadechnout. Připadala jsem si uvězněná ve vlastním tělě. Znovu a znovu jsem si připomínala, proč jsem tady a co chci dnes zachránit, ale ruce strčené v kapsách se mi potily čím dál tím víc.
Chtěla bych běžet, ale nemůžu, nemůžu. Prozradila bych nás, sakra. Kudy teď? Do laborek, to je vlevo. Vlevo.
Na zlomek sekundy jsem ztratila kontrolu a neopatrně jsem se mu zahleděla do tváře. Stál na rohu a jeho o číslo větší zelená košile na něm visela, jako prádlo na šňůře. V rukou svíral nějaké papíry. Papír, neviděla jsem ho už léta. Sice ho všichni měli, ale sloužil výhradně pro tyhle nouzové případy. Papír, to ten mě upoutal. Byl krásně bílý. Strážný mi pohlédl do tváře a okamžitě zareagoval, natáhl ruku k vysílačce a já… Já se rozběhla plnou parou vpřed a pravačkou jsem mu zasadila prudkou ránu pod čelist. Krev vytryskla na podlahu, když bolestí otevřel ústa.
Viděla jsem, jak kape na podlahu.
„Běž!“ Emanuel mě popadl za ruku, jež stále ještě brněla od úderu a společně jsme se rozběhli nahoru po schodech. Cítila jsem na sobě jejich udivené pohledy, jak jsme je všechny míjeli, jak tam všichni tak stáli. Odevzdaní osudu. Předurčeni k věčným videokonferencím a cestování v kapslích. Vlasy na hlavě se mi rozevlály, když z nich sjela i poslední gumička. Připadalo mi, že rychleji jsem v životě snad ještě nikdy neběžela, ale právě proto mnou pulzovala představa volnosti. Opravdové volnosti. Nepředstírané, nefalšované.
Náhle se před námi vynořilo hned několik uniformovaných těl, jejichž oči na mne prázdně hleděly. Viděla jsem jen bezobsažné floskule v jejich tvářích. Jít a poslechnout rozkaz.
Emanuel mi kývnutím neobratně naznačil, že mám běžet po schodech zpátky dolů k laboratornímu sektoru, dokud je ještě čas. Nestihla jsem mu ani poděkovat a on už se bezmyšlenkovitě stavěl na zábradlí v atriu. Jeden krok a byl by konec. Zatajila jsem dech. Všichni se dívali na něj. Konsternovaní členové ochranky mi nevěnovali žádnou pozornost. Byla jsem volná. Otočila jsem se a běžela dolů, schody jsem brala po dvou. Za mnou se do omítky obtisklo několik laserových paprsků, které vypálily do stěny malé dírky. Ozval se výkřik a cítila jsem, jak se napětí za mnou pomalu uvolnilo. Horda náhodných diváků upírala zděšené pohledy za moje záda a já samozřejmě tušila, co se stalo. Jen jsem zamáčkla slzu. Když poběžím dostatečně rychle, možná už nebude muset zemřít nikdo další.
Těžce jsem oddechovala a s každým dalším krokem jsem víc a víc pociťovala bolest na plicích. V podbřišku mě píchalo a v chodbách za mnou pomalu vypadávalo osvětlení. Slyšela jsem sílící hukot davu v podlažích, ve kterých už nešel proud. Síť kolabovala. Jen jsem doufala, že Emanuelova snaha oddělit laboratorní obvod od ostatních obvodů sítě byla úspěšná.
Náhle žárovka nade mnou zablikala a zhasla. Byla jsem… ve tmě. Na konci chodby se v kuželu světla rýsovaly dvě siluety. Nepřibližovaly se, což znamenalo jediné, zatím si mě nevšimly. Tiše jsem tam jen tak stála a neopovažovala se dýchat. Podívala jsem se na displej svého tabletu. Kolik je hodin? Síť samozřejmě nefungovala, ale záložní zdroj ukazoval 11:45. Už přes hodinu jsem pobíhala po téhle zpropadené budově a pokoušela se o nemožné věci. Vzpomněla jsem si na Emanuela a do očí mi samovolně vytryskly slzy. Vidění již pomalu adaptované na tmu se opět rozostřilo. Ochranka stále pokojně stála na konci chodby. Evidentně si povídali. O čem asi? O tom, co bude po práci? O tom, co dělají jejich děti? A s kým si budu povídat já?
Nic se nedalo dělat, nic. V prostorách za mnou se opět začalo rozsvěcovat, jak naskakovaly záložní generátory. A technikům se brzy podaří nahodit i kamerový systém. Jestli se chci dostat do laboratoře před tím, než odhalí mé skutečné záměry, hraju o sekundy. Musím utíkat. Utíkat dopředu.
Vyrazila jsem vpřed, a než se stihli vzpamatovat, byla jsem už o patro výš. Rozběhli se za mnou. Slyšela jsem dusot jejich těžkých bot, který se rozléhal nyní už skoro prázdnou budovou. V krku mě pálilo a plíce vybuchovaly při každém dalším nádechu. Znovu a znovu. Zvonění v uších. První zakopnutí o schod, druhé zakopnutí o schod. Na zemi. Ne! To se nesmí stát. To ne! Vzmuž se trochu. Kulka, která pročísla vzduch jen centimetry od mého ucha. Ovšem, lasery teď nefungovaly. Srdce, bijící jako o život, jako by mi chtělo vyskočit z krku. Dusivé výpary okolních laboratoří.
Předposlední schod.
Poslední!
Dveře laboratoře, na kterých se objevoval nápis: KEEP LOCKED a pak byl v mžiku nahrazen jiným. Neměla jsem čas, bezpečnostní systémy tady stále fungovaly a já věděla, že někdo v řídícím středisku právě detekoval hledanou tvář na bezpečnostní kameře. Mou tvář.
Kateřina Vejvodová