NULL
Co se stane v momentě, kdy světlo světa spatří novinka trhu, která má vystřelit akcie jedné společnosti nahoru? Co když po technickém pokroku dychtíme až příliš mnoho? Co se stane v momentě, kdy zjistíme, že kvůli naší neopatrnosti můžeme zemřít? A co se stane, až se právě v takové situaci octne hlavní hrdinka?
Ráno strávené cestou do práce bylo jedno z prvních po dlouhé době. Cítila jsem se jako ve zvukotěsné bublině, když mě ozbrojený strážník dovedl do soukromé kapsle a já namačkala kód ředitelství. Souprava se rozjela a já si mimoděk vybavila zápach autobusu při cestě do školy. Připadalo mi to strašně dávno. Stýskalo se mi po lidech, kteří se mačkali jeden na druhého a snažili se v přecpaném MHD najít alespoň úzkou škvíru osobního prostoru. To mi tady nehrozilo. Davy. Ale bože, ten osobní kontakt mi scházel. Souprava zpomalila, dveře kapsle se pomalu otevřely a umožnily mi nahlédnout do odosobněného, ocelí pokrytého vestibulu. Birden Stewart, můj šéf, už na mě samozřejmě čekal.
„Slečno Bouldová, uvědomujete si doufám, že to, za co jdete orodovat, je naprosto neuskutečnitelné.“ Pozvedl vědoucně obočí, které se mu hustě krabatilo kolem černých havraních očí. Odvrátila jsem zrak.
„Jak to myslíte, pane?“
„Odhalení našeho produktu bylo již uveřejněno v několika vědeckých časopisech nesmírné prestiže. Dokonce máme i datum, kdy se to všechno uskuteční. Kdybychom teď něco měnili, vyvolalo by to značný neklid, zvláště na burze. Naše akcie by se pochopitelně propadly o nesmírné částky. To přece nechcete, že ne, slečno?“ Dál se pohodlně houpal ve svém křesle.
„To nechci, ale…“
„Tak vidíte! Už takhle jsme na tom dost špatně. Další pochybení si nemůžeme dovolit. Stačila ta loňská pohroma s…“
„Budou umírat lidé,“ přerušila jsem ho netaktně.
Podíval se na mě předstíraje překvapený pohled. „Domníval jsem se, že vaše první série testů byla nadmíru úspěšná.“
„Byla to první série, pane, zbývají ještě čtyři!“ Rozčíleně jsem zaryla prsty do čalouněné opěrky.
„Tolik času naše společnost nemá. Jsme ve špatné finanční situaci, jak jistě víte. Myslím, že se zbytečně strachujete o drobnosti. Neříká se snad, že risk je zisk?“
„Někdy možná, ale tohle prostě z odborného hlediska nemohu dopustit. Toto není otázka peněz. Životy uživatelů budou v nebezpečí každou sekundu pobytu v jiné realitě. Mohou se i ztratit, věřte mi, já tam byla.“
Beze stopy zájmu se na mě podíval, samým rozhořčením jsem ani nedýchala.
„Jak se mohou ztratit, když se jejich mozek bude chtít vrátit zpět?“ zeptal se tiše. „Neměli by se pak automaticky ocitnout zpět v přítomnosti.“
„S odpuštěním, mozek je příliš složitý orgán, než abychom ho mohli dostat pod kontrolu jedním sérem s mikročipy.“
Zavládlo ticho.
„Kdy proběhne prezentace veřejnosti?“ zpetala jsem se.
„Pozítří.“
„Prosím?! Ale to je absolutně vyloučeno! Vždyť…“
Uhodil do stolu. „Jděte! A je vám doufám jasné, že veškerou odpovědnost za ten projekt budete mít v případě jakéhokoliv neštěstí vy!“
Rychle jsem vycouvala z kanceláře zpátky na chodbu a tam jsem jen bezmyšlenkovitě stála. Kolik lidí se nedokáže ubránit svým fóbiím? Kolik lidí si nakoupí produkt v dobré víře ve vědu a techniku, a potom doslova zemřou ve vlastní mysli? Tisíce? Statisíce? Miliony? Nedokázala jsem to odhadnout.
Náhle mi někdo přistrčil pod nos tablet. Byla to Janice, naše neuroložka. Jediné, co řekla, bylo: „Je to špatně.“
Pochmurně jsem přikývla. „Ano, já vím.“
„Ne, vy tomu nerozumíte!“
„Janice?“
Moje neuroložka se tvářila, jako by se jí právě skřípl nerv ve tváři. „Je mi to líto,“ hlesla.
Povytáhla jsem obočí.
„Vaše autorizace právě vypršela. Zjistila jsem to, když jsem zadávala vaše jméno do počítače.“
Po obličeji mi přeletěla nechápavá grimasa. Pak jsem se zoufale zatahala za visačku s přístupovou kartou, která se až doteď lehounce a spokojeně pohupovala na mém krku. Strčila jsem ji do čtečky vedle výtahu.
ACCESS DENIED. Znovu. ACCESS DENIED. Znovu. ACCESS DENIED.
„Jste v pořádku?“ zeptala se mě pak s omluvným tónem v hlase.
Dostala jsem padáka? Jen tak?
"Ehm, Janice, kolik přesně můžeme očekávat vedlějších následků mezi běžnou populací? Kolik lidí se z Virtuální reality nedokáže vrátit zpět?"
„To je těžké odhadnout, ale ve většině případů dochází i k závažným trvalým následkům a někdy dokonce i k úmrtím.“ Její hluboké oči mě okouzlovaly.
„Vy myslíte, že je opravdu možné zemřít ve vlastním mozku? Ve smyšleném prostoru, který neexistuje?“
„Když jsem ten projekt pod vašimi křídly rozjížděla, neuvědomovala jsem si, že je mi z něj vlastně trochu špatně…“ odpověděla tiše. Pak si zastrčila ruce do kapes a odešla. Její krásné splývavé vlasy se jí zavlnily u týla.
Někdy je těžké postihnout realitu několika málo myšlenkami. Několika málo slovy. Ale tehdy bylo absolutně nemožné vmáčknout celou tu situaci do několika vět. V hlavě jsem měla chaos. Jako když už nevíte, kolik je pět a pět.
Možná, že kdybych tenkrát nešla za Emanuelem, ale domů, že by se nic z následujícího nemuselo stát. Možná, že kdybych šla říct Kristianovi, že spolu nemůžeme mít děti, možná by mě to stálo méně námahy než to, co se stalo doopravdy. Protože tohle všechno, to jsou jen prachsprostá kdyby.
Kateřina Vejvodová