Tápání v širokém spektru možností, které nám, mladým lidem, život pomalu odkrývá, je problémem snad každého z nás. Volbou toho „prvního stupínku“, jak je někdy střední škola vnímána, ale stále není vyhráno. Budíme se s pocitem nejistoty a ve spěchu se snažíme vyřešit tu nejtěžší otázku lidského bytí: „Co vlastně od života chci?“
V tomhle zrychleném světě plném nespočtu možností, ale také číhajících hrozeb a různých nebezpečí, je náš úkol těžší než kdy dřív. Nikdo vám přesně neporadí, co je pro vás to pravé, co vás bude bavit, nebo co naopak ne. Stále jsme ještě svým způsobem děti tápající slepě okolo sebe a objevujeme nové činnosti. Stále ještě rosteme a náš vkus se tříbí, proto není snadné říct, že to, co nás baví dneska, nás bude bavit i za pár let…. Snažíme se toho tedy co nejvíce vyzkoušet a s nadějí doufáme, že docílíme výsledku. Že docílíme správného výsledku, který uspokojí nás samotné, ale potěší i členy rodiny, zavděčí se společnosti a udrží nás finančně nad vodou. Dny běžící nekontrolovatelnou rychlostí nás postrkují blíž a blíž k dospěláckým povinnostem. Přitom my se chceme spolehnout alespoň na jedinou jistotu, která bude naší připomínkou toho, že má cenu každý den vstát a jít s hlavou vzpřímenou dál do víru mlhavé budoucnosti. Zkrátka si chceme udržet nějakou kotvu, díky níž budeme vědět, že všechno má nějaký smysl a že jednoho dne i pro nás pohádka jménem život dobře dopadne.
Tím, co z větší části určí budoucí úděl pro nás gympláky, je ta stará známá vysoká škola. Jenže, jak se taková volba dělá, když se vlastně neumíš ani rozhodnout, jaké ponožky si ráno oblečeš? Jako dětem předškolního věku nám to připadalo naprosto jednoduché. Bez zbytečného promýšlení jsme doma tvrdili, že budeme zpěvačkami nebo popeláři. Sami jsme svůj nápad zaškatulkovaly pod visačkou skvělý a vesele si hráli na pískovišti. Dnes již nejsme děti bez poskvrny a naše hlavy, překypující poznáním, dovedou vyřešit leckterou situaci. To ovšem neplatí o výběru týkajícího se našeho dalšího studia.
„Tak si dej těch přihlášek víc.“ „Já vždycky chtěla být doktorkou, tak jdi na medicínu ty, ne?“ Časté věty rodinných pomocníků přikládající věci někdy na lehkou váhu nejsou zrovna těmi nejlepšími radami. Nezapomeňte, že oni už svoji životní volbu učinili. Teď tohle rozhodnutí závisí jen a jen na vás. Stojíme před branami světa a vybíráme si, jakým směrem bychom se asi chtěli ubírat. Moc moudří z toho všeho ještě nejsme, zato naplněni obavami z života řízeného jen naším rozhodnutím. Vydání se špatnou cestou může znamenat nespokojené žití, nebo naopak ten risk, co učiníme, nám může odhalit cestičku dlážděnou zlatem. Tak se prostě vrháme hlavou vpřed a čekáme, co nám život připraví.
Volba školy není jediným výběrem budoucnosti, ve kterém tápeme. Potýkáme se i s vnitřním rozbrojem v nastavení životních priorit. Tím myslím, zda je pro nás důležitější rodina, nebo kariéra. A nejen tyhle pohádkové protiklady jako štěstí nad penězi, ale také vybrání vhodného místa pro žití, zda upřednostnit zábavu, nebo práci, jestli si pořídíme kočku, nebo psa… Volíme si, kterými lidmi se necháme inspirovat na klikaté cestě poznání. Volíme si, kým se staneme, až se naprosto vymaníme z vřelého objetí milujících rodičů. Hledáme smysl v náhlých zvratech dějících se okolo a doufáme, že už nás čeká jen to krásné. Nebojte, nejste jediní, každý bloudí, ale nakonec to nějak zvládneme, jsme přece děti budoucnosti. A ty proudy života nás někam prostě zavedou. Dělej, jak myslíš, osude…