Velká pardubická

NULL

V neděli 11. října se v odpoledních hodinách jela 125. Velká pardubická, nejtěžší dostih na Starém kontinentě. Pro každého, kdo mě zná, je těžké uvěřit, že jsem se už hodinu před dostihem cpala k televizi. Přesto se právě to stalo. Nejsem sice fanatický milovník koní, sportu ani dostihů obecně, jenže Velká má své osobité kouzlo. To je – alespoň pro mě – složené z devíti desetin adrenalinu a jedné desetiny neokoukaného prostředí, takže se mi vlastně ani nemůžete divit, že jsem byla jako na trní.

Letošní dostih naplnil všechna má očekávání. Vystartovalo 22 koní, z nichž se do cíle dostala pouhá polovina. Paradoxně víc než překážky (mimo jiné známý Taxisův příkop, kde spadli dva koně) závodníky ohrožovali volně pobíhající koně těch, kteří spadli dříve, nakonec ale i jedna ošklivě vypadající kolize dopadla dobře. Respektive nedopadla špatně. Nechyběla ani klasická spravedlnost – favorit závodu Rabbit Well v sedle s Josefem Váňou mladším skončil pátý, zatímco nenápadně se tvářící kůň (prý smolař) Nikas s Markem Stromským se ke konci závodu prodral i přes vedoucího Universe of Gracie (Jan Faltejsek) a všechny porazil. Jediná klisna v závodě, Modena – samozřejmě jsem jí fandila nejvíc, protože ženy musí držet při sobě – skončila osmá, což je vlastně moc dobré umístění.

To by bylo, aby 125. ročník neměl nějaká svá nej. Nejdůležitější je samozřejmě nový rekord dostihu, krásných 8:55,29 (další výhodou Velké pardubické je fakt, že dostih jako takový vážně netrvá dlouho), hned druhá v pořadí je informace o Josefu Váňovi starším, který letos na koně nenasedl a prý už ani nenasedne. Po třiceti letech žokejování se zaměří na trénování mladších. A tak nám tímto ročníkem vlastně začala nová éra.

Pokud by někoho zajímala naopak léta předchozí, odvolávám se na pátek, kdy vyjde supr čupr článek o historii Velké pardubické a už opravdu píši poslední tečku, protože závěry mi stejně nikdy moc nešly.

Tereza Líbalová

(Zdroje obrázků: pardubicky.denik.cz, sport.idnes.cz)