Dav na Staroměstském náměstí dychtivě sleduje, jak na popravčí lešení vystupuje další ze zrádců. Václav Budovec z Budova, vážený člen Jednoty bratrské, důstojně a vyrovnaně přehlédne shromáždění a poklekne před pražským katem Janem Mydlářem, jenž má vykonat ortel.
Václav Budovec z Budova přichází na svět 28. srpna 1551. Otec Adam Budovec, potomek českého vladyckého rodu, i matka Anna z Chlumu se hlásí k myšlenkám Jednoty bratrské a v tomto duchu vychovávají i svého syna.
Mladík je nadaný a hojně cestuje po Evropě. Na protestantských univerzitách v Německu, Švýcarsku, Anglii i Nizozemsku stráví suma sumárum dvanáct let. Během svého pobytu v cizině navazuje kontakty s předními protestantskými autoritami své doby – velký vliv na něj má například Theodore Beza, žák a životopisec Jana Kalvína.
Ve svých šestadvaceti letech odjíždí do Cařihradu a ujímá se zde funkce hofmistra na císařském velvyslanectví. Během svého pobytu zde ovládne arabštinu a turečtinu a také se náruživě věnuje studiu turecké kultury. Do rukou se mu dostává korán (v této době se ještě používá označení alkorán). V reakci na posvátnou knihu muslimů Budovec napíše Antialkorán, v němž popisuje arabskou kulturu, vykládá myšlenky koránu a zároveň s nimi ostře polemizuje. Hlavní cíl tohoto spisu je donutit různé křesťanské církve k tomu, aby přestaly ztrácet čas rozepřemi mezi sebou a spojily se proti společnému nepříteli.
V roce 1584 se Budovec vrací do vlasti a stává se císařským radou apelačního soudu. Rovněž si bere za ženu Annu Zákupskou z Vartenberka. O pár let později se zapojuje do politického života. Náboženská situace se totiž vyostřuje – Rudolf II. obnovuje v roce 1602 mandát proti pikartům, který je primárně cílen proti Jednotě bratrské. Budovec jako její vlivný člen a hluboce věřící člověk dělá všechno možné, aby české bratry hájil. V lednu 1603 na zemském sněmu pronáší emotivní projev, kde horuje za náboženskou toleranci a odsuzuje pronásledování nekatolíků. Zároveň ve své řeči ale odmítá použití zbraní v otázce víry. Uplatňuje veškerý svůj vliv, který jako respektovaný vůdce stavovské opozice má, aby císaře pohnul k činu. S Rudolfem je těžké pořízení. Začíná se u něj projevovat duševní choroba, jeho vláda je slabá a v důsledku toho se stupňuje napětí mezi katolíky a protestanty. Když na začátku května 1609 císař odmítne se šlechtou jednat, dochází stavům trpělivost. Otevřeně demonstrují svojí vojenskou sílu a pokračují v hledání podpory v zahraničí. Rudolf pod hrozbou odboje raději povolí a vydává Rudolfův majestát, který má jednak učinit přítrž náboženským sporům a jednak uchlácholit panstvo.
Vrchol kariéry pro Budovce přichází v roce 1618 v souvislosti se stavovským povstáním. Defenestrace se sice fyzicky účastní, ale jeho věk už mu neumožňuje, aby „přiložil ruku k dílu“ při vyhazování Slavaty a Martinice z oken. Je mu svěřena funkce direktora, královského komorníka a prezidenta apelačního soudu. Rovněž se podílí na Apologii, v níž stavové vysvětlují císaři, že jejich vzpoura není vzpourou proti němu ale proti špatným úředníkům v zemi. Z druhé strany však podporuje volbu Fridricha Falckého za českého krále. Jak se později ukáže, v osobě „zimního krále“ se on i ostatní šlechtici šeredně zmýlili.
Ironií je, že je to práce Václav Budovec, kdo je pověřen provázením turecké delegace po Pražském hradě při jednáních s Turky o možné podpoře českých stavů. Budovec si totiž za svého působení v Cařihradu vypěstoval proti muslimům vyložený odpor.
Bohužel přichází 8. listopad 1620. Čeští stavové jsou drtivě poraženi v bitvě na Bílé Hoře, která zabere sotva dvě hodiny. Následuje zatýkání vůdců, mezi něž Budovec beze sporu patří. Šlechtic odveze svoji rodinu do exilu a pak se vrací Prahy. V únoru 1621 je zatčen a uvězněn, majetek propadá koruně.
21. června vystoupá jako druhý v pořadí na popravčí lešení. Před smrtí je mu uťata pravá ruka na znamení porušení přísahy císaři. Poté mu kat Jan Mydlář setne hlavu. Hlava je naražena na železnou tyč a spolu s hlavami zbylých popravených je vystavena pro výstrahu na Staroměstské mostecké věži. Tato strašlivá dekorace je odstraněna až při vpádu Sasů do Prahy v roce 1631. V Týnském chrámu, kde byla po popravě pohřbena těla, je sloužena mše a pak je schrána s hlavami svěřena „důvěryhodným mužům“. Zde se jejich stopa ztrácí, zbyly pouze spekulace.
Zdroje:
mnhradiste.cz; wikipedia.org; otta.cechove.cz