NULL
Temná místnost. Přes černý závěs sem prosvítají paprsky vycházejícího slunce. Nesnáším to. Nesnáším slunce. Posadil jsem se na posteli a sundal ze sebe peřinu. Zase další den. Další otravný den v další nové škole. Nenávidím stěhování. Každé pololetí na jiné škole a všude je to stejný.
Přendal jsem svou jednu a půl nohu přes okraj postele. Promnul si oči a doufal, že dnes to bude jiný. I když už tomu nevěřím, snažím se doufat, že to někde bude třeba lepší.
Doslova jsem přeskákal do koupelny. V zrcadle jsem viděl kluka, kterého žádná holka neodmítla. Blonďáka, kterému vlasy neposlušně pořád padají do očí. Viděl jsem toho samého kluka jako před pěti lety, ale stačilo se podívat dolů a všechno bylo jinak. Rozhrnul jsem závěs a záře slunce mě na chvíli oslepila. Je úžasné počasí… pro toho kluka, který před 5 lety zmizel. Pro toho, co miloval slunce a nesnášel déšť. Sedím zase na posteli a otráveně si na sebe natahuji bílé tílko. Přemýšlím o všem a zároveň o ničem. Ani jsem nepostřehl, že do pokoje někdo vešel. Máma. Vím, proč přišla. Zvedne špinavé oblečení z podlahy a podá mi kraťasy. Zatvářím se ztrápeně a ona se jen pousměje se slovy: „Ty ti sluší nejvíc." A jako každé slunečné ráno mě přinutí si je vzít. Vím, že je to pak vidět na první pohled, ale jednou by se to stejně dozvěděli, tak proč to odkládat. Na základce jsem to řešil a ani koupat jsem se s nimi nechodil, ale teď už vím, že to nemá cenu. Vím, že už nikdy nebudu "normální". Snídani jako vždy nestihám a vyrážím do školy.
Stačí otevřít dveře a má už tak špatná nálada klesá pod bod mrazu. Natáhnu si kapuci od vesty, kterou jsem popadl na poslední chvíli, a snažím se na ně nedívat, i když vím, že oni všichni se dívají na mě. Štve mě, jak se ke mně chovají… Moje chůze se za poslední dva roky dost zlepšila, ale pořád tak trochu pajdám. Toho se prý nikdy nezbavím… Už zase stojím před nějakou školou. Nemá cenu se seznamovat. To už vím dávno. Snažím se nevšímat si obličejů, které se na mě znechuceně či lítostivě dívají. Někteří se dokonce i smějí a pokřikují urážlivé narážky na mou umělou nohu. Zatínám pěsti a dál kráčím směrem, kde by měla být ředitelova kancelář. Tam mě čeká uvítání, které jsem slyšel už stokrát, a přání, aby se mi zde líbilo. Pak jsem vydán napospas svému orientačnímu smyslu, abych našel třídu, do které teď „patřím“. Otevřu dveře a vstoupím doprostřed místnosti před učitele. Ani se nemusím dívat a je mi jasné, co dělají ostatní.
Už zase zírají…
Markéta Grabmüllerová