Za slunečných jarních dnů, kdy už konvalinky dávno odkvetly a na svět se v zahradách začínaly usmívat první růže, jsem sedávala na polorozpadlé zídce za městem a pozorovala vodní hladinu. V takových chvílích mi bývalo dobře. Z nedalekého statku sem tam vyběhla jehňata, či kůzlata a proháněla se na druhém břehu. Často se mi naskytl pohled na ryby plující poklidně u dna. Mohou si odplavat, kam chtějí, a přesto zůstávají tady. Jakoby je tu drželo tohle místo, kde člověk zapomíná i na čas.
Výjev mě občas natolik upoutal, že jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách. Voda je odplavila do neznámých končin, ve kterých jste se čas od času ztratili. Nebylo to ale takové to protivné bloudění, kdy nutně potřebujete najít cestu a každá ulička navíc vás jen znervózní. Ne. Tohle bylo jiné. S nadšením jste prozkoumávali všechny odbočky, do nichž vás vaše neposedné myšlenky zanesly. Každá byla zcela odlišná, a to je činilo kouzelnými. Ovšem, pokud jste z některé, v níž se vám vyloženě líbilo, vyšly, bylo obtížné najít cestu zpátky.
Při těchto úvahách vás někdy napadalo, že na té samé rozpadlé zídce, na které nyní sedím, mohl někdy někdo bloudit ve stejných čtvrtích jako právě teď já. Jsme to tedy my, a nebo ono jedinečné místo, jež nás přivádí do těch samých ulic, do nichž se budeme později snažit tak urputně vrátit?