Svoboda, bez svobody, ke svobodě… se svobodou. Co vlastně ale slovo ,,svoboda“ znamená? Není už v dnešní době natolik obtěžkané, že se stalo jen prázdným heslem? A má smysl slavit 17. listopad?
Každoročně se v období kolem 17. listopadu pořádají oslavy výročí sametové revoluce. Tyto dny nás vybízejí k zastavení a zamyšlení se. Je ale za těmito akcemi ještě nějaké poselství navíc, než ,,jen“ připomínka tehdejší statečnosti a touhy po změně? Když jsme v minulém roce dělali rozhovor s předsedou spolku Díky, že můžem, Lukášem Černým, odpověděl nám, že důležitost organizace takovéto akce vidí také ve vytvoření prostoru k jakési sebereflexi a k uvědomění, že svoboda není samozřejmostí. Z výzkumu, který jsme během distanční výuky provedli, jasně vyplývá, že se jedná o velmi subjektivní záležitost. V tento moment je ale nutné zmínit, že naše možnosti mohou být omezené fyzicky, z vnějšku (autoritou či společností) a nebo z vnitřku (sníženou příčetností). Když si představím dav skandující a volající po svobodě, nemohu se ubránit myšlence, že volá po oproštění se od vnějších omezení, ale zároveň se domnívá, že se tímto zbaví i těch vnitřních. Jenže k nalezení klíče od imaginárního zámku vnitřních omezení je nutná právě ona sebereflexe, o které mluví Lukáš Černý. Možná proto je také v naší zemi tolik nespokojených jedinců. Dokud ,,nepřenastavíme“ naše myšlení, a tím pádem i jednání, neodpoutáme se. Můžeme žít ve svobodné společnosti, ale svobodní nebudeme.
Spirit 17. listopadu mi svým způsobem asociuje ducha Vánoc, který jakoby říkal: ,,Na pár dní v roce se zastavme a chovejme se k sobě hezky.“ Je to sice krásná fráze, ale co s ní? Je to snad po zbytek roku jinak? Může nás tahle chvilka sounáležitosti spasit? To už si raději koupím odpustek, pardon. Samozřejmě záleží na tom, jak k celému období přistoupíme. Můžeme jej brát také jako šanci. Šanci ohlédnout se za hranice (i sebe sama) a heslo: ,,Kdy jindy, když ne teď?“ přijmout a začít s našimi potížemi něco dělat. Světem nyní otřásá tolik problémů, kolik už tady dlouho nebylo a krize se neustále prohlubuje jednak kvůli zhoršujícímu se duševnímu zdraví nás všech (větu: ,,Je toho na mě teď nějak moc, promiň.“ vyslovují už i ti, kteří si ji doteď nechávali pro sebe) a také kvůli strachu konat, strachu ze zodpovědnosti a možných následků s jednáním nutně spojenými. Na potrhané vztahy přišíváme záplaty a namlouváme si, že nepřijde škubnutí. Záplaty ale nejsou řešením. A prázdná slova jakbysmet. Nejhorší je totiž nedělat nic.
Uvědomuji si, že mé zamyšlení není zrovna pozitivním čtením, a jelikož nechci moji úvahu končit tak negativně a chci vám nabídnout určitou katarzi (protože katastrofy jsou již v tomto kontextu ohrané), zmíním jeden ze způsobů pomoci, který opravdu něco znamená.
Mezi hnutí na ochranu lidských práv a svobod již od roku 1961 patří organizace Amnesty International, v rámci níž můžete psát dopisy politickým vězňům (tzv. maraton psaní dopisů), podepisovat petice za jejich propuštění, přispívat atd. Díky jejich práci a díky dobrovolníkům už bylo zachráněno přes 50 000 politických vězňů a nespočet dalších, kteří by nespravedlivé odsouzení dost možná ani nepřežili. Za totality fungovali i u nás. Byli napojeni na disent, a dokonce se, bohužel neúspěšně, pokusili přes rakouského právníka Henryho Goldmana zapojit do známého procesu s Plastic People od The Universe. Tomu byl ale z důvodu ,,nedostatku místa v soudní síni“ přístup znemožněn. Nechci po vás, abyste se teď sebrali a podepisovali jednu petici za druhou, ale chci tím jen říct, že se jedná o jednu z cest, jak reálně někomu pomoci.
Na závěr na odlehčenou přidávám několik úryvků z Růžového práva, studentského vysokoškolského časopisu z roku 1989, který nám před dvěma roky laskavě zapůjčila paní Miková k tvorbě listopadového vydání a výstavy v knihovně:
Zdroje:
Amnesty International: https://www.amnesty.cz/historie
inspirace: Malá filozofie člověka a Slovník filozofických pojmů - autor Jan Sokol