Jednoho krásného slunečného dne, kdy venku mrzlo, až praštělo, přišla mi úřední obálka s modrým pruhem. Pln rozechvění jsem ji otevřel v očekávání, co že mi to páni z radnice chtějí. Ukázalo se, že jde o pozvánku k pravidelnému přeškatulkování.
Když venku tak krásně praštělo, řekl jsem si, že to sfouknu hned, a vydal se na úřad. Ostatní lidé asi nebyli počasím a obsílkami tak nadšeni jako já, protože budova zela prázdnotou. Taky dobře, pomyslel jsem si. Aspoň nebudu dlouho čekat.
A skutečně, čtyři hodinky utekly jako voda a do své péče si mne vzal jeden velmi milý úředník.
„Vaše jméno?“ začal okamžitě s procedurou.
„Martin Klecán,“ představil jsem se.
Muž přede mnou chvilku rozpačitě kousal propisovačku. „Máte docela neobvyklé příjmení,“ pravil nakonec, „odteď budete Martin Novák.“
Než jsem stačil cokoli namítnout, byl jsem odvlečen do místnosti, kde už čekala dřevěná bedna.
„Tak mi tam na zkoušku vlezte, pane Novák, ať vidím, jak vám ta škatule sedí.“
Sotva jsem přehodil nohu přes bočnici, už měl námitek. „Vy do toho lezete jako do lodi,“ durdil se. „To musíte takhle,“ prohlásil a předvedl takovou polohu, že by se za ni nemusel stydět ani cvičený jogín. „Jinak se sem nevejdete,“ poučoval, vylézaje z bedny.
Zkusil jsem jej napodobit, ale prostě to nešlo. „Ohněte trochu ty záda,“ rozčiloval se.
Ohýbal jsem se, seč mi záda a síly stačily, avšak marno. „To nepůjde,“ konstatoval úředník. „Kterou rukou píšete?“
„Pravou, proč se ptáte?“
Místo odpovědi tasil pilku a jal se nebohou končetinu řezat. „Teď už by to mělo jít,“ pravil spokojeně, odhazuje pahýl kamsi do kouta. V duchu jsem se s nebohou pravačkou rozloučil. Tolik krásného jsme spolu prožili...
Problém byl nicméně odstraněn a já se do bedny nasoukal. Nutno přiznat, že mi bylo vydatně pomoženo instalatérským zvonem, kdy malý despota používal gumovou část ke šťouchání stejně vydatně jako tu dřevěnou k drcení kostí.
„Výborně, výborně,“ pochvaloval si ouřada a obcházel kolem mne. „Teď už vás jen hodím na váhu a bude.“
Jakýmsi mně neznámým způsobem, který dle mého soudu hraničil skoro s černou magií, jsem byl přemístěn do místnosti s váhou.
„Sakra, chlape, s váma jsou problémy,“ odfrkl si byrokrat, když zkontroloval, kolik decimálka ukazuje. „Máte třicet deka navíc.“ Chvíli si mnul bradu a pak zavelel: „Vylezte.“
Když jsem se vysoukal ze škatule, přiskočil ke mně se lžící. „Těch třicet deka někde musíme ubrat,“ vysvětloval. „Nejsnazší je prostě vydlabat trochu mozku.“
Opět přišla ke slovu pilka, kteroužto muž provedl operaci starou jako lidstvo samo – trepanaci lebky. Když mi vybíral oněch přebytečných tři sta gramů mozkové hmoty z hlavy, vesele si pobrukoval. Šedivé neurony pleskaly do jakési nádobky. Letmo jsem zahlédl, že jsem zdaleka nebyl sám, kdo měl pár deka navíc. Takové škody, napadlo mne. Tohle někomu nacpat do hlavy, mohl zastat celý CERN sám.
„Nepřemýšlet!“ ozval se úředník nakvašeně. „Probíjíte!“ Dalších pár minut štupoval mou nebohou hlavu a pak mne opět hodil na váhu. „Hned je to lepší,“ prohlásil spokojeně. „Tak teď už splňujete všechny požadavky. Vylezte a tady mi to podepište.“
Když jsem namítl, že mi uřízl pravičku, zamračil se, prohlásil cosi o zatracených inteligentech a nakonec mi namočil levý palec do inkoustu. „Prostě to tu obtiskněte a hotovo.“
Což jsem taky milerád učinil.
Doma jsem se pohodlně rozvalil do křesla, pustil si televizi a liboval si, jak hladce to všechno šlo. Byl jsem spokojený, že jsem opět standardní občan a mohu si užívat všech výhod svého postavení.