NULL
V souvislosti s uprchlickou krizí přinášíme další pohled na nedávnou přednášku doktora Salmana Hasana na našem gymnáziu, tentokrát od Hany Stulíkové.
Kontroverzní přednáška pana Salmana Hasana, Ph.D., na téma uprchlická krize vyvolala na našem gymnáziu bouřlivou reakci od mnoha lidí. Učitelský sbor nemluvil o polední přestávce o ničem jiném. Pan Žitný si v klubu otevřel debatní kroužek. I já přicházím, se zcela zanedbatelným dvoutýdenním zpožděním, vyjádřit své pocity. Na úplný začátek si jen troufnu tvrdit, že i přes svou opožděnou publikaci je tento článek stále relevantní, stejně jako je uprchlická krize.
Dlouhé dvě hodiny zírali posluchači na tohoto charizmatického misionáře, zázračně vyléčeného z leukémie, rakoviny a slepoty, na tento chodící důkaz Kristovy všemohoucnosti, zcela pohlceni jeho nezpochybnitelným svědectvím o pravdě islámu. Do srdcí se jim vkradl strach. Jak je možné, že nás již nikdo dávno neinformoval o vážnosti situace, ve které se nacházíme? Nejen studenti byli šokováni zjištěním, co jsou tito údajní "uprchlíci" ve skutečnosti zač a co s naší čistou svobodnou Evropou plánují. Jde jim o bezpečí sebe a svých rodin, když riskují životy na nebezpečných plavbách přes Středozemní moře, nebo o světovou nadvládu? Myslím, že pan Hasan nám na toto dal zcela jednoznačnou odpověď. Naštěstí máme lásku a Ježíše, a nemusíme se tedy ničeho bát.
Žerty stranou, Tomáš Pacovský, který mě (kupodivu) předběhl v reakci na tuto exkluzivní přednášku, vyjádřil důvěru ve zdravý rozum a schopnost racionálního posouzení fakt těch, kteří si pana Salmana vyslechli. Ráda bych také byla tak optimistická. Avšak rozumím tomu, že pokud člověk nemá informace, na kterých by mohl svůj objektivní názor stavět, přijme více než ochotně slova kdejakého hasana za hotovou věc. Rozhodla jsem se vám to tedy ne-zcela-stručně shrnout.
Začnu tím, že se odvážně vrhnu do Sýrie a podám vám tak strašně zjednodušenou verzi toho, co se tam vlastně děje, až je mi z toho úzko. Situace v Sýrii je složitá, mohou za ni téměř všichni zúčastnění i nezúčastnění a je skoro nemožné se v ní vyznat. Je nutné, abychom nepřehlíželi fakt, že tento stát měl problémy už od svého vzniku, kdy někdo opět nakreslil čáru na mapě a řekl 'voilà, zde stát', a uzavřel tak nespočet etnických a nábožensky opozičních skupin v jedné zemi. Avšak pro teď nám postačí začít něčím více moderním. Lidé Sýrie si žili zcela nešťastně a nespokojeně pod decentně kvazi-diktátorským režimem rodiny al-Assad již od počátku sedmdesátých let. Poté ale přišel rok 2011, což, jak coby studenti prestižního gymnázia dobře víme, znamená příchod mnoha vzpour a revolucí v arabském světě, kterým rádi říkáme Arabské jaro. Syřané se tehdy rozhodli, že kvazi-diktatura al-Assada seniora a juniora jim tak úplně nevyhovuje – koneckonců, diktatury nejsou známé pro svou příznivou sociální politiku a spokojené obyvatelstvo – a pokusili se o převrat a nastolení demokracie. Bashar al-Assad byl z takovéto situace ve své zemi velice smutný a začal jednat tak, jak by v jeho pozici jednal každý z nás. Brutálně vraždil vzbouřence a jejich rodiny. Překvapivě, toto v Sýrii nenastolilo mír, nýbrž vyvolalo ještě mnohem silnější a násilnější vlnu odporu. Této situace využila současně nejrychleji rostoucí teroristická organizace Islámský stát, která doposud operovala pouze v sousedním Iráku, a rozšířila své území na značnou část Sýrie. Syrští civilisté jsou tedy uvězněni mezi krutým režimem, nespočtem rebelských skupin, jejichž agendy se od sebe výrazně liší a v žádném případě spolu nespolupracují, a náboženskými extrémisty. Nemluvíme zde o pouhém porušování lidských práv. Syrská vláda je údajně odpovědna za většinu úmrtí civilistů. Užívání chemických zbraní, bombardování, zatýkání a mučení obyvatel (včetně dětí) je na denním pořádku.
S těmito nově nabytými vědomostmi a se zapojením minima lidské empatie není těžké pochopit, proč tito lidé dobrovolně riskují životy, aby ze svého domova unikli.
Je třeba si také uvědomit, že zdaleka ne všichni okamžitě zamířili do Evropy. Polovina stále žije ve svých domovech, třetina syrské populace byla vystěhována, avšak stále setrvává v otřesných podmínkách v syrských uprchlických táborech. Je tedy pochopitelné, že se více jak čtyři miliony Syřanů rozhodly zemi co nejdříve opustit, čímž zajistily, že Sýrie porazila Afghánistán v boji o světovou špičku v produkci migrantů.
Většina těchto uprchlíků (neboť to uprchlíci skutečně jsou, alespoň budeme-li stavět názor UNHCR*, která mimo jiné definuje uprchlíky jako lidi utíkající před ozbrojeným konfliktem, nad slovo pana doktora Hasana, k čemuž bych se já osobně přikláněla) nyní setrvává v uprchlických táborech v sousedních zemích, konkrétně v Libanonu, Turecku, Iráku, Jordánsku a Egyptě. Když říkám většina, mám na mysli konkrétně 95 procent. Potravinový program OSN nebyl ani trochu připraven na uprchlickou krizi takového rozsahu a tábory nejsou a nemohou být dostatečně zásobované, což vystavuje jejich „obyvatele“ zimě, hladu a nemocem. Signifikantní počet se tedy rozhodl hledat azyl v bohaté a politicky stabilní Evropě. I přesto, že jsme se doteď bavili pouze o Sýrii, její obyvatelé tvoří pouze něco přes polovinu uprchlíků hledajících azyl v Evropě. Pan Hasan nám ukázal fotku, na níž je vyobrazena dokonce i skupina černochů! „Vypadají jako lidé ze Sýrie, že?“ smál se potutelně. Překvapivě, Sýrie není jediným státem na světě s řekněme nepříznivými sociálními podmínkami. Lidé utíkají z Eritreje, ze Somálska a z Nigérie! Snažně vás prosím, abyste si něco přečetli o situaci v těchto zemích, než začnete zpochybňovat jejich důvody pro útěk. Já bych tam odsud taky utekla!
Je tedy možné, že tito lidé jsou pouze nástroje islámských teroristů? Přišli skutečně se záměrem rozložit náš stabilní kontinent? Jak jinak vysvětlíme fakt, že s sebou mají chytré telefony? Já osobně, kdybych utíkala přes půl světa, tak nechám ten krám doma, nemám pravdu? Přeci ho při této nebezpečné cestě nebudu používat k navigaci a udržování kontaktu s rodinou a blízkými, to by byla naprostá hloupost! Pokusme se být racionální; teroristé nejsou teroristé, protože berou lidem iPhony, a Sýrie není prales obydlený domorodci. Technologie existuje i na Blízkém východě.
Jednou z otázek, které v souvislosti s islamofobií a uprchlickou krizí slýcháváme velice často a která hojně zaznívala i po doktorově přednášce, je: „Proč je sem vůbec pouštíme?“ Odpověď na tu tuto otázku je jednoduchá. Již v roce 1951 se v Ženevě většina světa shodla na jistých věcech, týkajících se uprchlíků a jejich práv. Tehdy sepsaná úmluva mimo jiné vyhrazuje právo uprchlíka nebýt navrácen do své země, pokud nemůže být zaručeno jeho či její bezpečí a právo nebýt potrestán za nelegální vstup do země; navíc další základní práva, jako je právo na bezpečí, život, náboženskou svobodu, základní vzdělání a rovný přístup k soudům. Jsou to právě tato práva, která odlišují běžence od migrantů, které můžeme otočit a poslat zpět, odkud přišli.
Pojďme se ještě zaměřit na strach, který s sebou vlna běženců přinesla. Nejvíce prominentní obavou je bezpochyby právě příchod islámu do Evropy a její následná islamizace. Vím, že počty uprchlíků, o nichž se bavíme, jsou vysoké, ale pravdou je, že i v případě, kdy by Evropa přijala všechny běžence a všichni z nich byli muslimové, počet muslimů na našem kontinentě by vzrostl pouze o jedno procento. Islám v Evropě rozhodně není nic nového a muslimové jsou pouze lidé jako my. Lidé hledající bezpečný domov pro sebe a své rodiny. Chápu, že postoj našich politiků, velká čísla a dosavadní absence islámské minority v naší zemi nám nepomáhají si toto uvědomit, ale není to těžké. Pan Hasan nám pustil několik videí, tak já bych vám na závěr také ráda něco ukázala.
https://www.youtube.com/watch?v=ubGhzVdnhQw
- Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
Hana Stulíková
(Zdroj obrázku: ksjesenik.cz)