Umění či zbabělost?

NULL

Ve svém zatím krátkém životě jsem se setkala s nejedním závažným případem, kdy se jako tím nejjednodušším řešením ukázal být odchod. Občas si říkám, proč lidé odcházejí. Je to nejspíše lidská slabina, zvolit to nejsnazší řešení místo namáhání se s něčím obtížným. Jednadvacáté století se potýká mimo jiné s problematikou vysoké rozvodovosti. Živě si umím představit manželskou hádku, která dopadá tím, že jeden z dospělých odejde s hlasitou ránou, která zazní ode dveří. Konec. Odešel, aniž by se přinutil určitý problém s klidnou hlavou vyřešit. Otázkou je, proč viděl jako jediné východisko právě odchod. Není snad až primitivně jednoduché sebrat se a za vším zavřít dveře? Následně je zamknout a zahodit klíč někam daleko, kráčet po ulici se vztyčenou hlavu a falešným úsměvem na rtech a dělat jakoby nic? Pro mě nikdy nebylo jednoduché prostě jenom odejít. Můj skromný verdikt – zbabělost.

Je snad odchod uměním? To když se člověk neumí postavit za své chyby – činy? Je snad uměním nechat za sebou děti a odejít od rodiny? Myslím si, že odvrátit se nikdy nedopadne dobře. Už odmala nám přeci rodiče říkávali: „Když něco provedeš, radši se přiznej a čel následkům, než to na někoho svádět.“ A teď, kdo z nás středoškoláků a kdo z vás dospělých se tímto životním moudrem od rodičů řídí? Moc lidí to nebude. Nechci nikoho nijak hanit, nicméně bohužel je tomu tak. Ze své vlastní zkušenosti vím, že zapírat a následně od věci odejít není správné. Když má v sobě člověk alespoň trošku soudnosti, trápí ho svědomí nekonečnou dobu. Když jí má více, vidí, že dusí nejen sebe, ale i ty nejbližší.

Občas si říkám, že se malé děti chovají lépe než dospělí. Jenom si vezměte, když školáčkovi seberete hračku – neodejde jen tak spokojeně, ale snaží se o ni bojovat. Když dospělému člověku v bouřlivé hádce řeknete, aby odešel, sebere se a odejde. V náročné životní situaci je jedním z obranných frustračních mechanismů právě odejití. Jednoduše, cíle se můžeme zbavit právě odchodem. Není to škoda? Není škoda po určitém snažení prostě zvednout ruce a odvrátit se? Mě osobně by to mrzelo – vidět za sebou kus práce, kterou jsem dělala zbytečně.

Je jedno, zda jste cíle dosáhli, nebo nedosáhli. Důležité je za cíl bojovat. Zbaběle neodcházet, ale bojovat. I kdyby nakonec marně. To je umění.

Bernardeta Bučoková ilustrace: Marie Kolářová