Možná je znáte od vidění, možná jim koukáte na záda o matice. Řeč je o studentech a studentkách, kteří se ve volném čase snaží angažovat ve vlastních tvůrčích projektech. Pár z nich jsem oslovila, abyste se o nich mohli dozvědět více. Poví vám něco o sobě, svých snech, inspiraci nebo i plánech do budoucna.
Bára Vránová
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Je mi 16 a mojí velkou zálibou je focení. Umožňuje mi zachycovat zajímavé momenty z lidských životů, včetně toho mého, tak, jak je vidím já, a tak, aby nezůstaly jen ve vzpomínkách. Běžně se zaměřuji na portréty svých kamarádů, šumavskou přírodu nebo svatby. Nejčastěji ale jen chodím po ulici, a jakmile mě něco zaujme, fotím. Nejraději právě lidi. Své pocity většinou vyjadřuji raději fotkou než slovy. Na to bych se chtěla soustředit i v budoucnu, fotit spíše něco umělečtějšího s příběhem. Nápady čerpám všude kolem sebe. Někdy mě inspiruje něco na internetu a někdy mé okolí (budovy, příběhy lidí), je to různé. Vzor asi úplně nemám, snažím se jít svou vlastní cestou a najít si svůj styl. K tomuhle všemu mě ale dovedl můj taťka, od kterého jsem si od mala půjčovala zrcadlovku, a tak nějak jsme to i přes video dotáhli až sem, kdy už můžu učit i já jeho. Můj sen? Jednou bych chtěla být tak dobrá, aby si mě lidé spojovali s určitým stylem fotek. Kdybyste chtěli vidět moji práci, najdete ji třeba na Instagramu – @baruvranova.
David Holc
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Ahoj, jmenuju se David a jsem kytarista. Začal jsem hrát asi před devíti lety a původně jsem měl záměr stát se slavným rockovým kytaristou, ten mě ale v uplynulých letech prešel. Dneska se už věnuju převážně jazzu, ale rád si zahraju prakticky cokoliv (kromě metalu, ten vážně ne). Už třetím rokem jsem členem jazzového tria Martina’s boys a loni jsem byl přijat na post kytaristy Big bandu Petra Mráze v Plzni. Inspiraci beru hlavně v poslechu jiných kytaristů. Vždycky totiž najdu něco, co bych chtěl umět zahrát jako oni, což většinou zabere dost času, ale ten pocit úspěchu je pak k nezaplacení. Co se vzoru týče, tak momentálně ujíždím hlavně na Johnovi Mayerovi a Joeovi Robinsonovi, ale mým největším hrdinou je Tommy Emmanuel. Můj sen je někdy v budoucnu založit nějakou popovou kapelu, to bych moc rád. Zahrát si na nějakých super open air koncertech a tak. Hlavně chci, aby mi hraní vydrželo celej život. A co dál? V lednu mě čekají přijímačky na konzervatoř Jaroslava Ježka a možná bych do toho chtěl zkusit i nějakou tu vejšku pedárnu, ale to ještě uvidím.
Silvie Staňková
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Tancuju v taneční skupině Afresh Dance Community v Plzni. Věnuju se hlavně street dance. Street dance není jen jeden tanec, obsahuje více tanečních stylů (např. hiphop, house, poppin', lockin'…). Každý z nich je něčím specifický, proto se každý tanečník najde v něčem jiném. To mě na tom baví, a proto to dělám. Člověk tady může jít za hranice pravidel a jakýkoli základní krok může upravit podle sebe, přidat něco vlastního, a tak vytvořit něco jedinečného a osobitého, podle čeho ho lidé v taneční komunitě budou poznávat. Je to jako otisk prstu – ten se taky u každého liší. Inspiraci beru na internetu, ať už ve formě videí z tanečních soutěží, nebo battlů. Mým vzorem je taneční skupina Jabbawockeez, trenérky Dominika Svobodová a Lucie Vokurková. Mým snem je nikdy s tancem nepřestat a třeba sestavit vlastní choreo a vyjet s ní na soutěže. Plánem do budoucna je hlavně nepřestávat.
Jitka Knížková
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Začátky svého hudebního působení bych si dokázala představit i líp. Už v sedmi letech, když jsem začínala s hraním na kytaru, jsem totiž měla jednu skvělou schopnost – rychle se pro věci nadchnout a pak stejně rychle vychladnout. A tak moje hraní v prvních pár letech probíhalo následovně: vybalit nástroj pár minut před hodinou, v rychlosti přehrát to, co hořelo nejvíc, a pak zase týden klid. Myslím, že Bach, Carulli a další ze skladatelů můžou být rádi, že se mojí interpretace svých skladeb nedožili. Můj přístup se změnil až v páté třídě, když jsem složila první písničku (ne, že by to bylo nějaký terno). Začala jsem se zabývat jinými žánry a uvědomila si, že dělat muziku nemusí znamenat jen zabořit hlavu do not a dřít, ale taky tvořit a vyjádřit se. Hudba se stala trochu až závislostí, někdy jsem v noci nemohla spát a vymýšlela slova i melodii, jindy se zas nemohla soustředit při testu (prosím učitele o shovívavost). Jestli moje písničky trochu znáte, tak vidíte, že píseň „Závislák“ můj život celkem vystihuje. Hudba se tak nečekaně stala jedinou věcí, kterou dokážu dotáhnout do konce, takže v listopadu 2018 vzniklo album Odchylka v dokonalosti. Jestli chcete, můžete si ho poslechnout na YouTube nebo Bandzone. Mým přáním do budoucna je, aby hudba a skládání i po spoustě koncertů a soutěží byla pořád tím, co cítím, a ne tím, co mi přináší potlesk a občas i nějakou tu korunku.
Daniela Bláhová
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Jsem Dája a tvořím hlavně na sociálních sítích. K těm jsem se dostala někdy ve 13, 14 letech – v té době jsem sledovala převážně zahraniční influencery a ti byli mojí inspirací, vždy se mi totiž líbilo předávat své zkušenosti dál do světa. Dodnes si pamatuju svoje první videa a blogy, a hlavně tu nervozitu, jak to ostatní přijmou, protože to nebyla úplně běžná věc v mém věku. Orientovala jsem se na spoustu věcí – kosmetika, oblečení, cestování, a nakonec jsem zjistila, že mě nejvíce baví jídlo – a to veganské a vegetariánské, vymýšlení různých receptů a vše, co se točí okolo přírody a zvířat. Nejvíce na tom mám ráda, že díky svojí tvorbě mohu někoho ovlivnit k lepšímu a možná mu i zlepšit den. Přišlo mi už tolik hezkých zpráv, kterých si cením a posouvají mě dále – zkrátka vím, že to, co dělám, má nějaký smysl. Inspiraci už poslední dobou nehledám a nemám, protože nejlepší inspirací by si měl být člověk sám sobě, a tak to mám já teď. Nechci se totiž řídit podle někoho, ale podle sebe a protože to tak momentálně cítím. Mám ráda být svá a možná i to se může líbit mým sledujícím. Snů mám spoustu. Jsem snílek, který by občas potřeboval stát nohama na zemi, ale to já neumím. Můj největší životní sen je být šťastná, milovat sama sebe a nikdy se necítit vázaná, mám ráda volnost a svobodu. Chci taky procestovat svět a pomáhat ostatním na cestě za štěstím. Moje kroky asi pravděpodobně povedou na UK – obor Marketing a PR, jelikož by to odpovídalo tomu, čemu se teď věnuji. A co dál? To asi v této chvíli nedokážu říct, jelikož neplánuju a snažím se co nejvíce žít přítomností a spontánností. Možná vlastní kniha nebo procestuju svět, kdo ví.
Tereza Pazderníková
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Co dělám? Pod uměleckým jménem Aisling tvořím hudbu – píšu texty a skládám písničky. A proč? Je to jako deník, kam odložíte příběhy, aby vás přestaly trápit. Inspiraci beru ve všem, co se děje kolem mě, a ve svých reakcích na to. Obdivuji mnoho umělců, ale konkrétní vzor nemám, takže si tak nějak beru od každého něco. Můj sen je zpívat lidem. Vystupovat na koncertech, vyprávět pomocí svých písniček a sledovat odezvu těch, co se nebojí zaposlouchat. Dál opravdu nevím, ale moc ráda bych tuhle otázku měla už uzavřenou, takže se snažím nějak to řešit, zatím bez výsledku. Jsem si ovšem jistá, že s tvorbou, ať už tou hudební, nebo i jinou, nikdy nepřestanu. Asi jsem si na ní vybudovala slušnou závislost.