Poznámka autora, poznámka pro nikoho: Kdyby někdo tento stůl ztvárnil v divadelní hře, jistě by měl dotyčný herec zalepenou pusu, až komicky by prožíval vyslechnuté osudy a na konci by se až lidsky bránil upálení. Tak si ho tak při čtení této (ne)úvahy aspoň představte.
Už je to pár let, co na rohu ulice, nevím už jaké – ostatně na tom ani nezáleží, stávala hospoda. Od jejího slavnostního otevření se v ní vystřídala celá řada hospodských a pivo tu teklo vždy proudem. Samotná budova hostince již také leccos viděla – od konce války, během něhož do ní zavítala spousta vyčerpaných a válkou zmožených vojáků, až po období sametové revoluce, kdy sem nejen na pivo chodila řada studentů z nedaleké koleje. Teď je ale po všem.
Stojím před polorozpadlým domem, který honosným, ač vybledlým nápisem říká, že tu dříve byla hospoda a že to dříve bylo opravdu již před dlouhou dobou. Krátce po revoluci její majitel zemřel a od té doby chátrala a i kdyby se ji letos konečně někdo neodhodlal zbourat, proměnila by se jednou v prach sama. Pozoruji sousedy, jak nenápadně při každé náhodné cestě kolem krčmy pošilhávají směrem dovnitř a prohlížejí si to, co z ní ještě zbylo. Je to zvláštní. Člověk by řekl, že když o ni doposud nikdo nezavadil okem, že až se ji rozhodne město zbourat, nikomu to nebude vadit, ba dokonce si toho ani nikdo pomalu nevšimne. Jenže to by ti lidé nesměli býti lidmi. Jakmile se dozvěděli, že hospoda příští týden lehne popelem, začali nostalgicky vzpomínat na to, co v ní zažili, a odmítají připustit, že by místo, které si pamatuje doby, kdy byli mladí, zaniklo a zanedlouho po něm neštěkl pes. Toho mládí se vzdali sami a teď jim vadí, že jim to někdo připomíná. Ostatně, nehrají právě teď na tomto místě city největší, a vlastně i jedinou roli? Komu by bez nich vadilo, že se město rozhodlo zbořit barák, který zde jen překážel a každý ho obcházel aspoň s metrovým odstupem? Zajímavé je, že až se dům zboří, začnou tyto myšlenky každého opouštět a možná někdy v nedohlednu si někdo vzpomene, že tu vůbec kdy nějaký hostinec stál. Teď na tom všem záleží, ale brzy všechna ta důležitost podlehne pomíjivosti stejně jako všechno ostatní.
Proč se ale tato podivná úvaha/příběh/nevím, jak to pojmenovat, jmenuje U jednoho stolu? Představte si samotnou místnost hostince ve večerním čase. Je v ní tolik lidí, že je divu, že není nafukovací. Hospodský zvesela čepuje pivo a snaží se při pohledu na proud oranžové tekutiny nemyslet na svoje osobní problémy, které se na něj hned po zavíračce nalepí stejně jako pivní tácek na špatně utřený stůl. Všichni se baví a možná i zpovzdálí hraje hudba. Čísi řeč občas protne smích a čas zde v tuto chvíli není pro nikoho ničím víc než prachobyčejnou fyzikální veličinou. Kromě lidí se ještě v místnosti nachází větší počet rozviklaných židlí a menší počet starých dřevěných stolů. Židli občas někdo v průběhu let vyměnil, ale nových stolů se tu nikdy nedočkáte. Těch stolů je tady opravdu jen několik a za ta léta se o ně opřelo a svoje životy dopodrobna vylíčilo nespočet dnem zmožených, šťastných i nešťastných lidí. Jsou jako posluchač, který vše vyslechne, ale nikdy vám nic neřekne. Kdyby uměly mluvit, pověděly by vám toho o každém více než on sám – z velké míry se na tom podílí i množství alkoholu, který dotyčný do sebe za večer dostal, čím více toho vypil, tím méně si toho pamatuje. Tato úměrnost však neplatí pro onen stůl. Ten toho ví až moc. Kdyby byl člověk, řekl by, že ví i to, co nechtěl. On ale člověkem není. Naštěstí.
Jak už je na začátku této (ne)úvahy zmíněno, hospoda během svého života zažila válku i radost z jejího konce, nové komunistické vlády opojení, jež zanedlouho vystřídalo hořké zklamání, a vyslechla si i celonoční studentské debaty o revoluci a o příchodu svobody. Může tedy pokojně zaniknout a pomalu upadnout v zapomnění. Stoly, které si leccos vyslechly a které uchovávají vzpomínku na lidské osudy a na lidi samotné, někdo rozštípe a za soumraku spálí za městem. Dosud byly jakýmsi uložištěm lidských vzpomínek, jakousi nepsanou knihou, kterou si ale nemohl nikdo přečíst, protože její jazyk byl nerozluštitelný. Lidé zemřeli a vzpomínky na příběhy, které vyprávěli u těchto stolů, si tento dřevěný kus nábytku pamatoval a pamatoval si ho dokonce více než vypravěčův posluchač, jelikož z něho příběh během dalšího dne vyprchal stejně jako množství vypitého piva. Teď stůl shoří a s ním i příběhy lidí, kteří je dost možná ani nikomu jinému neřekli a neměl si je tak kdo zapsat do paměti. Zmizí v plamenech a dolétnou někam do nebe, tedy, pokud se cestou neztratí.