NULL
Tímto textem vzdávám hold skupině, která svou nekonvenčností předběhla dobu a udělala nemožné - projela v trabantech Jižní Ameriku přes Guyanu, Brazílii, Peru, Bolívii a Argentinu až na "konec světa".
Na přednášku Dana Přibáně o jeho cestě po Jižní Americe jsem dorazila, jak jinak, téměř pozdě. Nakonec musím přiznat, že jsem svojí účasti na ní vůbec nelitovala. Monolog sympaťáka, který společně s týmem, obsahujícím kopu Čechů, dva Poláky a jednoho Slováka, projel naskrz Jižní Ameriku, nakonec nebyl vůbec nudný. Už samotný fakt, že se na cestu vypravili se dvěma trabanty, polským maluchem (fiat) a Jawou 250 je totiž komický.
Začněme ale pěkně od začátku. Musím přiznat, že v momentě, kdy pan Přibáň vystoupil poprvé na jeviště, vyvstala ve mně kupa pochyb. Nelíbil se mi jeho kolébavý styl chůze a napoprvé jsem si nezamilovala ani jeho nečistou artikulaci. Tímto se mu však musím omluvit, dojem z prvních momentů zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. Groteskní situace v jeho vypravování se začaly množit jako houby po dešti, ačkoli odstartovaly prostým: „A jsme v…“ Toto sousloví se objevilo na umě zpracované prezentaci, doprovázející celé vystoupení. Komentář se vztahoval k jednomu incidentu, při němž kolo trabanta zapadlo do hlubin mostu. Postupem času se nezvyklý styl vypravování přenesl do roviny neomezené show, aniž by však pozbyl něco z věcnosti.
Jednou z prvních zkoušek ohněm bylo, když jim úředníci v Georgetownu, hlavním městě Guyany, nechtěli vyložit jejich trabanty z lodě. Pouze jim ukázali kontejner a bylo jim sděleno, že si musí na trabanty, malucha a jawu opatřit papír, o kterém jim ani nedokázali sdělit, kde ho lze sehnat. Nakonec si výprava musela počkat, dokud nepotkala samotnou ministryni. Mezitím stihl jeden člen výpravy ztratit pas.
V Georgetownu vznikla rovněž fotka muže čtoucího si noviny. Neplánovaně se do záběru bohužel dostal i muž konající velkou potřebu.
Dobrodruzi pokračovali do Brazílie, kde projeli silnicí BR319, kterou ještě v roce 1985 pokrýval asfalt. Za tři roky se však kvůli záplavám stala neprůjezdnou a nyní připomíná tankodrom. Potom se rychlostí 13 km/h vyšplhali na vrcholky peruánských And. Barvitý popis toho, jak předjížděli do kopců náklaďák, jedoucí 12 km/h, je kapitolou sám pro sebe, při níž se sál doslova válel smíchy.
Dobrodruzi nakonec dojeli až do Argentiny na „konec světa“ a tam bohužel skončila i tato uchvacující přednáška. Popudem k zamyšlení je jistě i fakt, že pan Přibáň se nám snažil nasadit brouka do hlavy větou, že život je krátký a že bychom jej měli prožít tak, jak chceme, a nenaplnit ho pouze prací. Naneštěstí však musím říct, že nemám milion a půl na to, abych projela Ameriku trabantem, možná si však více začnu vážit cestování po Čechách, protože za krásami se někdy nemusí chodit daleko.
Kateřina Vejvodová