Tomáš Klus je český zpěvák, kterého možná ani není třeba představovat. Můžete ho znát z televizních obrazovek, konkrétně z filmů jako například Tři bratři nebo Tajemství staré bambitky, ale hlavně z rádií, kde se objevuje už od roku 2008, kdy vydal desku Cesta do záhu(d)by. V poslední době se zabývá ekologií, současnou politickou situací a v neposlední řadě etikou. Já jsem měla možnost se s ním setkat na festivalu Létofest, kde jsme se bavili o tématech, jako jsou škola, hudba a etika.
Jak vzpomínáte na školu?
Na školu vzpomínám vlastně docela rád. Už od základní školy jsem měl štěstí na učitele, kdy pro mě stěžejní personou byl pan ředitel Karel Biringer, který si mě svým způsobem „adoptoval“ a pomáhal mi v rámci toho, že jsem v té době přišel o tátu. Jinak pro mě už tehdy byla důležitá harmonie, takže i v rámci třídy jsem se snažil být takový harmonizační prvek mezi učiteli a žáky. Ačkoli jsou i věci, který na škole nemám rád. Třeba známkování. Ve třetí třídě jsem počítal s tím, že mě nikdo nevyvolá na mé narozeniny, ale to nebyla pravda, já dostal pětku z vyjmenovaných slov a bylo to pro mě traumatizující. Takže jsem pro to, aby se ten systém neustále obnovoval. Aby se otevřel dialog mezi alternativním školstvím a tím tradičním, protože ta pravda je někde uprostřed. A taky moc fandím všem učitelům a učitelkám, aby ta jejich práce nebyla jen poslání, ale aby je dokázala taky uživit.
Čemu chcete, aby se vaše děti ve škole vyhnuly?
My jsme našli školu, která se snaží rodiče zapojit do dění. Škola nevychovává vaše děti, ty vychovávají rodiče, škola vzdělává. A to tady funguje. Tady je největší problém, že děti nechtějí prázdniny, což je výborná vizitka. Takže chci, aby se mé děti vyhnuly traumatu, že musí jít druhý den do školy.
Dá se studovat umění?
Ne, nedá. To je takový oxymorón. Na druhou stranu si myslím, že ty školy, které to umožňují, jsou důležité z toho pohledu, že poskytují takovou chráněnou dílnu. Ale myslím, že by se měly více orientovat na schopnost absolventa obstát v normální společnosti. Život v uměleckých kruzích je hodně specifický a je skvělé, že tam člověk může být déle dítětem, protože jím pak zůstává po celý život, ale mělo by se bazírovat na tom, aby tohle velké dítě pak umělo fungovat v tomhle velkém světě. Já osobně (a shodl jsem se na tom i se spolužáky z DAMU) jsem s tím přechodem měl velký problém – třeba jak si zaplatit daně. My jsme byli zvyklí na to, že jdeme z mejdanu hrát divadlo a co se děje dál, to už nevíme (smích).
Má hudba nějaký smysl?
Má vyšší smysl! Společně s tancem jsou nejstaršími rituály. Hudba sjednocuje, je to vibrace jednoty, která mezi námi je. Rezonuje s tím nejhlubším, co v nás je. Proto mi vadí, když hudba někoho rozděluje v rámci toho, že nosí jiný hadry nebo je někde víc elektrický kytary. To je vůči muzice neuctivý. A teď je tohle důležitější než kdy jindy, protože je toho šumu okolo nás víc a víc. A Češi jsou v tomhle moudrý, protože jsme taková festivalová velmoc a stavíme se k tomu velkoryse.
Proč podle vás lidi chodí na vaše koncerty?
Protože se mi podařilo dát okolo sebe dobrou partu lidí, kteří jsou především přátelé. Z našeho setkání a koncertování se nevytratila radost, neustále se překvapujeme. Třeba když já mám nějaký à la moudrý proslov, tak za mnou kluci hodně nahlas, abych to slyšel, řeší, jestli mají přezutý gumy a tak. Je to živý a škádlivý, každý ten koncert je v něčem jiný.
Vy těch koncertů máte vážně hodně. Můžete ještě udělat chybu?
My máme takové heslo: „Když spoluhráč udělá chybu, podpoř ji“. Takže my se za ně nestydíme, a naopak je zvýrazňujeme. Člověk je chybující tvor a může udělat chybu. I basový kytarista!
Máte někdy uměleckou krizi?
Já už to nějak nevnímám. Když mi to nejde, tak mi to nejde. Když mi to jde, tak to přijímám. Vzhledem k tomu, že žiju poměrně naplněný život a beru ho jako inspirační zdroj, tak to docela jde.
Máte nějaký návod na to, jak žít naplněný život?
Otevřenost.
Proč zrovna otevřenost?
Protože nebát se být otevřený znamená poskytnout svobodu lidem okolo. A v tom momentě sama žijete v obrovský svobodě.
Jak si představujete ideální život?
Život bez válek, život v míru. Musíme zrušit atomový zbraně.
A když to vztáhnete na každodenní život a spíš tu osobní stránku?
Tohle se mě týká naprosto osobně. V momentě, kdy tady nebude tahle hrozba, se kterou mocnosti operují tím způsobem, kdy malý, a vlastně i ty velký státy, žijou v neustálým stresu, tak se nám bude daleko líp rozhodovat ve věcech, který jsou fakt důležitý a na kterých záleží náš život. A to je to, abychom si konečně opravili ten náš kulatý dům, na kterým tady všichni žijme, bez rozdílu toho, čemu věříme, jak vypadáme a odkud pocházíme.
Jaký je smysl života?
Poznání toho, že pravda je v nás všech. A že je třeba se jí dobrat a respektovat jiný živý bytosti a pomáhat jim. Naučit se být prospěšný. Být dobrým člověkem.
Je tedy důležitější si užívat nebo být užitečný?
Být užitečný a užívat si. To se nevylučuje, to je ta největší moudrost. Všichni proroci říkají, že když se člověk naučí být k ostatním takový, jaký chce, aby ostatní byli k němu, tak najde to boží králoství.
Jak jste došel k duchovnímu životu?
Potkávám spoustu lidí a všímám si toho, jak jsou výjimeční.
Co je důležité?
Láska je důležitá.
Jste sluníčkář?
Jsem.
A jak jste došel k tomu, že jste si na sebe nechal dát takovou nálepku?
Já ji dostal a nic proti ní nemám. Neshledávám nic špatnýho na tom, když tvrdím, že pravda a láska má zvítězit nad lží a nenávistí, protože pravda a láska mají tu výhodu, že dokáží respektovat lež a nenávist.
Jak poznáte, že jste svobodný?
Že si můžu říkat, co chci, a zároveň tím nemusím konfrontovat žádnou jinou osobu. Snažím se otevírat otázky etiky, dialog i se zlem, které je třeba, protože kdyby byli všichni sluníčkáři, tak bychom se zbláznili.
(foto: iRozhlas.cz)