Dnešním dnem, tedy 10. březnem, si připomínáme již 62. výročí Tibetského národního povstání, během kterého zemřelo na desetitisíce Tibeťanů a které se vrylo hluboko do mysli místních obyvatel i celého světa. Byl to den, kdy se okupovaný Tibet postavil svému nepříteli, rozhodl se bránit sebe, svého vůdce i vlastní kulturu, ale bohužel byl poražen. Pokud však chceme pochopit celou podstatu této události, musíme se vrátit ještě o něco dále, na samotný začátek sporu mezi Tibetem a Čínou.
Vše započalo roku 1949, kdy čínská vláda oznámila, že Tibet je součástí Číny, neboť je jeho právoplatným vlastníkem a on je a byl na ní vždy závislý. Toto oznámení bylo impulsem k pochodu za účelem údajného osvobození území od cizích imperialistů a zabezpečení ochrany západní čínské hranice. Na to však Tibet okamžitě reagoval prohlášením, že nikdy nebyl součástí Číny, že se nenachází pod nadvládou cizí mocnosti, že není na Číně závislý a že rozhodně nepřijme podmínky připojení k Číně. Celá tato situace nakonec vyústila v útok, kdy čínská vojska na rozkaz svého tehdejšího vůdce Mao Ce-tunga překročila tibetské hranice za účelem získání zpět území, které jim údajně patří. Tibeťané se svými primitivními zbraněmi neměli šanci invazi odrazit. Tibet byl nakonec donucen podepsat Sedmnáctibodovou dohodu o mírovém „osvobození“ Tibetu. Tato dohoda však vlastně právně nebyla platná, neboť k jejímu podepsání došlo pod nátlakem. Na to ale nebyl brán ohled a Čína okamžitě začala s obsazováním Tibetu, jeho ekonomickým využíváním, podmaněním a úpravou podle čínského vzoru.
Postupně začali být Tibeťané čím dál více utlačováni, což vyvolalo odpor. Avšak na ten bylo Čínou reagováno ještě větší silou, násilím a brutalitou. Důležitým momentem se stalo pozvání tibetského dalajlamy čínskou vládou na divadelní představení v Juthongu (čínská vojenská základna), ale pouze bez jeho tělesné stráže a doprovodu. Mezi lidmi se začala šířit zpráva o tom, že se jedná o pokus o unesení či zavraždění jejich vůdce, a proto vytvořili barikádu kolem jeho sídla. Protesty nabíraly na síle a změnily se v povstání proti čínské nadvládě po celém Tibetu. Čína zareagovala odstřelováním některých oblastí blízko Lhasy, což představovalo nebezpečí pro dalajlamu, který nakonec na žádost svého lidu odešel do indického exilu, do kterého byli později přijímáni i další tibetští uprchlíci a ve kterém zůstává dodnes. Mezitím vše vrcholilo brutálním potlačením povstání čínskou armádou, jež mělo za následek skoro 90 tisíc lidských obětí.
Po těchto dnech se Čína ještě s větším nasazením snažila upevnit svou nadvládu nad územím. Více než milion Tibeťanů zemřelo ve věznicích, v pracovních táborech či v důsledku hladomoru, který Tibet postihl. Bylo to těžké období a bohužel podobná situace přetrvává dodnes. Tibeťané jsou diskriminováni. Jsou porušována jejich základní občanská i lidská práva. Je potlačována svoboda slova, politické a náboženské vyznání, národní a kulturní identita. Dochází k cenzuře sdělovacích prostředků a internetu. Je zakázáno používat tibetské národní symboly a je omezena tibetská kultura i jazyk. Tibeťanům jsou odpírána práva na vzdělání a zdravotní péči, což má za následek více než 50% negramotnost občanů starších 15 let. Tibetské vesnice jsou neustále kontrolovány a sledovány. Obyvatelé jsou zatýkáni (v poslední době především umělci) a souzeni bez práva na obhájce a řádného soudního procesu. Političtí vězni jsou mučeni a trestáni jsou i jejich rodinní příslušníci. V průběhu let bylo zničeno mnoho kulturních a náboženských památek, především klášterů. Enormně se snížil počet mnichů, jejichž počet je v klášteře nyní omezen, dochází k častým kontrolám a skoro před každým klášterem stojí minimálně jedna policejní stanice. Navíc jsou Tibeťané diskriminováni i rasově, a to z důvodu cílené migrace čínského obyvatelstva na území Tibetu. Roku 2006 bylo dokonce přemístěno přes 2 miliony Tibeťanů, aby se uvolnilo místo pro výstavbu domů pro čínské přistěhovalce. Každý nenásilný protest je okamžitě potlačen. Zároveň je celá země modernizována, aby byla produktivnější pro čínskou ekonomiku, což způsobuje další kulturní ztráty. Abychom to shrnuly, Čína se jednoduše snaží o jejich celkovou převýchovu a o co nejvyšší zisk a kontrolu nad územím.
V Indii mezitím vznikla prozatímní tibetská vláda, které v roce 2011 dalajlama předal veškeré své politické funkce v čele exilové vlády a která se neustále snaží získat Tibet zpět a upozornit zbytek světa na tamější situaci. Bohužel je však těžké přimět ostatní státy k přímému zásahu, neboť konfrontace s Čínou by mohla výrazně ovlivnit i je samotné. Mohlo by totiž dojít k narušení vztahu mezi nimi a Čínou, což by bylo pro jejich ekonomiku a obchod velmi obtížné, neboť tato země dnes patří mezi nejsilnější a nejvlivnější ekonomiky světa. Avšak Tibeťané se stále nevzdávají. Místy se objevují menší povstání, či dokonce sebeupálení, kterými se lidé snaží vyjádřit protest proti čínské politice. Od roku 2009 bylo zaznamenáno přibližně 156 upálení, a to ať už v tibetských oblastech Čínské lidové republiky, či v Indii a Nepálu. Mezi jedny z největších protestů v posledních letech patří například masivní protesty z roku 2008, při nichž zemřelo několik desítek Tibeťanů a tisíce jich bylo zatčeno. Od té doby je Tibet každoročně kvůli obavám z demonstrací, spojených s 10. březnem v období od února do května, zcela uzavírán. Stručně řečeno, i přes to, že již nemluvíme o vojenském odstřelování Tibetu, neznamená to, že je tento konflikt u konce. Ani jedna ze stran ještě nezvítězila, i když si to Čína myslí. Obyvatelé Tibetu totiž stále věří, že se jim nakonec podaří získat svůj domov zpět.
A právě s tím jim má pomoci i kampaň „Vlajka pro Tibet“, která vznikla v polovině 90. letech v západní Evropě. Jedná se o mezinárodní projekt, jehož cílem je upozornit na porušování lidských práv v Tibetu a vyjádřit solidaritu místním lidem vyvěšením tibetské vlajky. Právě tibetská vlajka je totiž používána v Tibetu při nenásilných protestech a za její vyvěšení hrozí Tibeťanům až několikaleté tresty vězení. Každoročně se této kampaně účastní hned několik států, mezi které patří i Česká republika. Ta se do projektu poprvé zapojila roku 1996, kdy tibetská vlajka zavlála v prvních čtyřech městech. Tento počet se však každým rokem mnohonásobně zvyšuje a ani letošní ročník, i přes nepřízeň pandemie, nebude výjimkou, neboť i takový malý čin, jako je vyvěšení vlajky, může mít obrovský vliv na další průběh tohoto konfliktu. Samozřejmě, že nikdo z nás nemůže jistě říct, kdy, či zda vůbec bude tento spor vyřešen. Avšak právě v takovýchto případech bychom se měli spojit a bojovat. Přece každý má právo na svobodu.
Mapa vyvěšených vlajek v ČR v roce 2021:
https://www.vlajkaprotibet.cz/radnice/mapa
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tibetsk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%AD_povst%C3%A1n%C3%AD
http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=759