NULL
Víte, jak všichni píší o tom, co je na konci? O tom tunelu s bílou září? Nic z toho neuvidíte. Nebo alespoň já to nevidím. Jen tma a perfektní, klidné, mírumilovné ticho.
Krčil jsem se za autem a tiskl k hrudi zbraň. Byl jsem sám. Nikdo jiný už nezbýval. Nikde žádná záloha. Nikde žádná pomoc a kolem vše zničeno. Granáty a střely z nepřátelských zbraní nepřestávaly mařit mou snahu o přežití. Přesně jsem věděl, kde který z nich stojí, ale s téměř prázdným zásobníkem jsem toho moc nezmohl. Když mě sem vezli, myslel jsem, že vím, do čeho jdu, ale nikdy mě nenapadlo, že nepřežijeme jedinou noc.
Přiletěli jsme později, než bylo v plánu, a přes noc bývá nebezpečné jet celou trasu. Dojeli jsme k druhému stanovišti a rozložili tábor. Bylo to prázdné a rozbořené město, vlastně jen trosky a spousta písku. Zbylo nás tu posledních třináct. Já a můj tým. Všichni ostatní odjeli před námi. Tři z nás zůstali na hlídce. Ti odešli první.
V noci se mi špatně spalo. Mohlo být něco málo po půlnoci, když jsem se probudil. Vstal jsem a vyšel z úkrytu tak, abych neprobudil ostatní. Vyšel jsem právě včas, abych viděl svého nejlepšího vojáka a kamaráda, jak umírá s podřezaným hrdlem. Potichu jsem zalezl zpátky a rychle začal budit jednoho vojáka po druhém. Spali jako dřevo. Když se vzbudili, vyděšeně a zmateně se dívali přímo do mých očí. Každému z nich jsem, byť beze slov, vyložil plán, popadl a přidělil mu zbraň se dvěma zásobníky v naději, že to bude stačit...
Nestačilo. Rozdal jsem vše, co jsme měli, a vydal svůj poslední rozkaz.
„TEĎ!“
Markéta Grabmüllerová