NULL
Přátelé, oslovuji vás všechny, jelikož jsme jedna velká rodina. Nacházím se teď v období, které na vás možná teprve čeká, ale mnozí z nás se v něm právě nachází. Maturita, přijímací zkoušky, ale i jiné zkoušky života. Ano, tato část roku je už taková. Mám pocit, že snad v každé situaci se najde někdo nebo něco, co se snaží všechno ztížit, nebo dokonce zničit. Tím vším myslím to, na čem dnem i nocí pracujeme. Radost ze života a z každé odlišnosti, kterou můžeme obdivovat a poté na ni vzpomínat.
Člověk cítí, že stojí někde mezi dětstvím a dospělostí. Jedno jako by chtělo stále zůstat a druhé snad aby radši nepřišlo. Ale i to je úděl naší existence. Je třeba se s jedním rozloučit a druhé s úctou a odpovědností přijmout. Asi si někdo řekne, že je nejlepší zůstat dítětem navždy, s čímž určitě souhlasím, ale ta mladá léta a bezstarostnost se pomalu a bohužel jistě vytrácí a nám zbudou jen vzpomínky. Nechci teď nikoho strašit, ale dřív nebo později tento stav přechodu mezi odlišnými světy přijde. Možná si pobrečíte nebo zastesknete, avšak důležité je v sobě najít sílu a vůli k prožití dalších chvil stejně naplno, jako když jsme byli dětmi a jen tak si hráli. Jak se píše v Malém princi: „Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si to pamatuje.“
Víte, stojím u dvojích dveří. Jedny jsou od gymnázia, které ze mě za čtyři roky, které uběhly jako voda, udělaly jiného člověka. Cítím, že lepšího. Druhé jsou od mého dětství a světa, který bychom si chtěli udržet věčně. Chvílemi pociťuji slabost, která mě jímá, když si představím, kde budeme za pár let. Z některých se stanou doktoři, z jiných zase inženýři a možná se najde několik z nás, kteří procestují svět. Každopádně už nikdy nebude nic stejně. Vír velkosvěta nás pohltí a my budeme bojovat ty boje a bojíčky a budeme doufat, že proud řeky, který jsme si zvolili a po kterém se svojí skromnou lodičkou nebo jachtou plujeme, je správný. Odcházíme. Ať už chceme, nebo ne, neustále odcházíme a záleží jen na tom, jak odejdeme a jak jinam vstoupíme. V dalších slovech vám věnuji své poselství, neboť také odcházím. Prosím, abyste má slova chápali jako vzkaz, který vás může v krušné chvíli posílit a v jistotě utvrdit.
„Člověče, ty, který máš tu možnost obdivovat tento svět. Poklekni a s pokorou přijmi vše, co k tobě přichází. Nesuď a neplýtvej svým časem. Žij teď a vždy si uvědomuj svoji volbu. Pamatuj, že jen autentický život je ten správný. Abys ho mohl žít, musíš jednat tak, jak v danou chvílí cítíš, s upřímností a odpovědností.
Otevři se a uč se všemu, co uznáš za vhodné, tak abys den, který ti byl dán jako dar, mohl naplnit dle svého přání. Hlavně ale nezahálej, protože zahálka je hřích, který se neodpouští.
Využívej svých silných stránek. To jsou ty, které tě dělají šťastným. Pokud se octneš na rozcestí, využij nadhledu a vol moudře. Protože jen moudrý člověk volí správně. I s tím vším stále chybí ještě dvě věci, které dělají člověka člověkem. Láska a smrt.
Až poznáš smrt, vezmi ji jako ponaučení, že život je konečný a že to je ten důvod, proč mu musíme dát smysl. Umřít bez smyslu života je totiž jako se nikdy nenarodit.
Poslední a zároveň to nejdůležitější je láska. Ta vše spojuje a dává všemu smysl. Najdi cestu do svého srdce a miluj ostatní tak, jako miluješ sám sebe. Nepřehlížej ji jako něco, co je nepodstatné. Naopak ji hledej všude, kde je to jen možné.
Jen ten, kdo miluje, je světu otevřený a jedná autenticky a moudře, může najít sebe, a tudíž být i šťastný.“ Přeji všem, aby našli cestu, o které sní, a dali svému životu smysl. Mám vás všechny rád.
Lukáš Beneš