NULL
Zabiješ-li člověka, zabiješ moudrou bytost. Zničíš-li knihu, zabiješ tak moudrost samotnou.
Knihy jistě souvisí s podstatnou částí našeho života, jsou původním zdrojem lidského vědění a moudrostí. Konečně i název Knihy všech knih, Bible, pochází z řeckého slova biblia, tedy svazek nebo kniha. Knihy zde byly dlouho před věkem moderních technologií a mají svůj podstatný podíl na vývoji společnosti i dnes. Ať už je čteme v elektronické podobě nebo klasicky na papíře, pro potěchu ducha nebo pro získání informací, knihy by pro nás měly zůstat jakousi formou duchovní obrody a součástí našeho kulturního dědictví.
I pro tyto důvody jsem s povděkem přijala možnost zúčastnit se dvacátého mezinárodního veletrhu Svět knihy v Praze. Příležitost procházet se po pražském výstavišti mezi regály předních českých nakladatelství a stánečky nakladatelství univerzitních pro mne skutečně znamenala tři hodiny strávené v ráji. A zatímco ostatní z mojí skupiny se vydali na honbu za příznivými veletržními cenami, já jsem zvolila pomalou toulku mezi nejnovějšími trendy i klasickou literaturou. Bohužel jsem na prohlídku všech pavilonů neměla tolik času, kolik by si moje čtivá duše představovala.
Pochopitelně jsem nepohrdla ani přednáškou o předním českém spisovateli, Bohumilu Hrabalovi, a začátcích jeho tvorby. Ta byla zajímavá především tím, že přednášející se s Hrabalem osobně znali a poskytli nám širokou škálu zajímavých příhod, jež v jeho přítomnosti zažili.
Z přednášejících mě nejvíce zaujal pan Radko Pytlík, autor knihy o spisovatelově životě Hrabalova Sorbonna, který se rozpovídal o géniově rodině a rané tvorbě. Přednášku navíc vhodně doplňovaly čtené úryvky z jeho i Hrabalovy tvorby.
Hrabal se narodil roku 1914 v Brně, a to jako nemanželské dítě, což se o něm málo ví. Svobodnou matkou byla Marie Kilianová, pracující jako účetní v pivovaru v Polné. Tam se také seznámila se svým budoucím mužem, který po sňatku přijal malého Bohumila za svého a vyžádal si, aby jeho nevlastní syn mohl používat jeho jméno. Oba Bohumilovi rodiče se velmi zapáleně věnovali divadlu a zejména jeho matka prý byla označována za jednu z nejlepších tehdejších amatérských hereček. Sám Hrabal dostal v divadle roli v roce 1918, kdy si zahrál v Jiráskově Vojnarce. K divadlu však netíhnul, stát na jevišti prý pro něj znamenalo celoživotní utrpení, a dokonce i matka po premiéře prohlásila, že se na divadlo nehodí. Zajímavé však je, že od roku 1959 působil jako kulisák v divadle S. K. Neumana. Do smrti prý tvrdil, že se už na jevišti nikdy neukáže, údajně však prý občas hrával tzv. „křoví.“
Další zajímavou kapitolou o spisovatelově životě nám podsouvá jeho školní život, neboť si prý vymínil studium víceletého gymnázia v Brně, kde bydlel u prarodičů. Hrabal ne náhodou propadl hned v primě a poté ještě jednou, ale už na reálce pod dozorem rodičů. Sám pravil: „Dvakrát jsem si prodloužil mládí a bylo to krásné.“ Odmaturoval rovněž s velkými obtížemi, ale nakonec přeci zkoušku dospělosti složil. Studoval poté na právnické fakultě Univerzity Karlovy, avšak doktorem práv se stal až po druhé světové válce. Podstatnou část života strávil mladý Hrabal také v Nymburce, kterému zcela propadl a právě odtud pochází značná část jeho básnické tvorby. Postupně však Nymburk opustil a vydal se do Prahy. Jednou prý při procházce Libní potkal Hrabal skupinku chlapců, kteří se mu smáli kvůli jeho typické čepici a on na ně jen mávl rukou a pravil: „Kluci zatracený, běžte se učit, ať ten národ není tak blbej!“
Pan Pytlík popisuje Hrabala jako velmi inteligentního a vzdělaného člověka, který se proslavil také svými hospodskými sedánky s přáteli, nazývanými hospodské Sorbonny.
Chtěla bych poděkovat všem, kdo knihy čtou, vydávají či píší, neboť to je přesně hodnota, za kterou by si lidstvo mělo stát. A tou hodnotou myslím samozřejmě moudrost.
Kateřina Vejvodová