Svatého Václava známe všichni. Světec, patron české země, zavražděn svým bratrem Boleslavem… Ale jak se to tak všechno přihodilo?
Václav přichází na svět někdy v roce 907. Jeho otcem je kníže Vratislav I. z rodu Přemyslovců, matka Drahomíra pochází z kmene Stodoranů, kteří mají vazby na Braniborsko.
Díky velkému vlivu své babičky Ludmily, manželky prvního doloženého českého knížete Bořivoje, se z Václava stává zbožný křesťan, který si nade všechno cení míru a vzdělání. Ovládá staroslověnštinu, latinu a řečtinu. Někteří soudobí historikové však tvrzení kronikářů zpochybňují – většina tehdejších panovníků totiž byla negramotná, čtení, psaní a cizí jazyky ovládali pouze mniši a duchovní. Je možné, že Václavovi schopnosti se „rozrostly“ až po jeho kanonizaci, v souladu s jeho charakteristikou mnicha na trůně.
V roce 921 umírá kníže Vratislav. Václavovi je teprve čtrnáct let, k vládě není způsobilý, proto se Drahomíra stává regentkou a Čechy tři nebo čtyři roky spravuje. Pak se vlády ujímá sám Václav.
Hned na začátku svého panování je postaven před ne zrovna malý problém – zlický kníže Radslav, který má v Čechách významnou pozici, vycítí v nástupu mladého panovníka svou šanci a chce získat politickou moc. Situace se nakonec vyostří do té míry, že oba muži vytáhnou do pole. Schyluje se k ozbrojené srážce, ale Radslav podle pověsti před bitvou vidí, jak se nad Václavem vznáší přízračná záře. Vykládá si to jako Boží znamení a raděj se vzdá.
Jeden problém je tedy vyřešen, ale zbývá jich pořád slušná řádka. V Čechách se sice uchytilo křesťanství, ale přibližně polovina země je stále pohanská. Není zde žádný biskup, knížectví spadá pod vliv Řezna. Bavorský kníže Arnulf sice vypadá, že je mladému knížeti přátelsky nakloněn, ale stále více se sbližuje se saským vládcem Jindřichem I. Ptáčníkem, který na Čechy tak přátelsky nenahlíží. A do toho všeho je tu ještě nebezpečí v podobě Maďarů.
Jindřich s nelibostí sleduje, že Václav si buduje poměrně silnou pozici. Rozhodne se vojensky zakročit. Roku 929 vtrhne do českého knížectví saská a bavorská armáda. Obránci jsou dokonale zaskočeni, takže se vojsko dostane až k Praze. Václav však o žádný boj nestojí, je si vědom, že by bylo více než obtížné Sasy a Bavory odrazit. Volí smírné řešení a zavazuje se saskému vládci platit 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně. Je třeba říct, že podobný tribut není v této době nijak výjimečný, sám Jindřich odvádí přibližně stejně tolik Maďarům. Vztah mezi oběma panovníky se trochu zlepšuje, jsou vlastně svého druhu spojenci. Václav také dostává od Jindřicha ostatky svatého Víta, čímž je u nás založen nový kult.
Těžko lze tento přístup zpětně hodnotit nějak negativně. Václav si dobře uvědomoval, že pokud by se dal se Sasy do křížku, stálo by ho to mnoho peněz i mužů a výsledek by stejně byl nejistý. Navíc byl od přírody mírný a zbožný a násilné řešení pro něj byla až nejkrajnější možnost.
Václavova pasivní politika vůči Němcům se ale setkává s kritikou ze strany Václavova bratra Boleslava. Ten je mnohem průbojnější, nejraději by celou záležitost řešil mečem. Dost možná i tento fakt stojí za dalším vývojem událostí. Václav je svým bratrem pozván do Staré Boleslavi, kde je 28. září 935 při cestě na mši zabit Boleslavovými zbrojnoši. Vybita je i Václavova družina a jeho političtí sympatizanti.
Není bez zajímavosti, že na Václavovu vraždu je ještě jedna teorie. Boleslav se s Václavem před kostelem skutečně setkal. Popudil ho však tón, s jakým ho Václav oslovil, a protože byl horká hlava, na Václava zaútočil. Václav ho ale odzbrojil a srazil k zemi. Když pak zbrojnoši viděli svého pána na zemi, navíc ohrožovaného mečem ve Václavově ruce, vrhli se Boleslavovi na pomoc. A bylo to.
Václav se těšil velké úctě, což je dokumentováno faktem, že k jeho spontánní kanonizaci (přenesení ostatků ze Staré Boleslavi do Svatovítské rotundy) došlo už tři roky po jeho smrti, záhy následovala kanonizace oficiální (tehdy ještě prováděná místním biskupem). Jeho kult se velice rychle rozšířil, záhy byl Václav chápán jako ochránce domácí dynastie, jeho portrét se objevuje na pečetích a mincích a už někdy od 12. století se Václav stává patronem celé země.
Zvyklosti:
- V tento den bylo v některých krajích zvykem hnát dobytek ze vzdálených pastvin do chlévů.
- Někde na svatého Václava končil služební rok pro čeleď. Ta se ohlížela po novém hospodáři; při tom mezi sebou volila chudého krále a chudou královnu. Vše bylo doprovázeno zpěvem a tancem.
- Po svátku tohoto světce nastával čas čas, kdy se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Tato daň se většinou platila v naturáliích.
- V tento den probíhají různé poutě, posvícení a mše.
- K dlouholetým tradicím patřilo také velké shromáždění Čechů pod sochou svatého Václava v Praze.
Zdroje:
panovnici.cz, catholica.cz, apha.cz