NULL
Pokračování svatováclavských úvahSvatý kníže Václav v podání legend
Čtvrtý český historicky doložený kníže nebyl ani asketou ani raně křesťanským flagelantem (sebemrskačem) či náboženským fanatikem, jenž toužil po mučednické smrti jako záruce jisté cesty do nebeského království. Tak jej mohou vnímat pouze ti, kteří čtou nebo apriori kritizují legendy povrchně a primitivně. Jeden z legendistů ostatně vylíčil i ryze světské kvality knížete: „svou družinu nejenom zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval...“, po zdařilých lovech se mimořádně „večer i mimo svůj obyčej hojněji napil...“. Jistě, legendistika nadsazuje, vkládá do sledované postavy bohatou syntézu ctností, chce vidět světce jako příkladný ideál. Přesto se legenda může stát pramenem nejen náboženského poznání, ale také důležitým historickým svědectvím, pokusíme-li se číst text více jako výpověď o době jeho vzniku a myšlení autora. Našli se v dějinách historikové (například osvícenští či marxističtí), kteří označovali václavské legendy doslova za lživé výplody náboženské fantazie. Chceme takový přístup zaujímat i dnes, na prahu 21. století? Výpovědní hodnotu legend ospravedlnil nejvýrazněji již významný prvorepublikový historik Josef Pekař (1870-1937). Jeho texty ovšem neopomněli odsoudit pozdější marxističtí historikové. Současná česká historiografie naštěstí již opět uznává legendy jako nejstarší formu historického vypravování, založenou na náboženské tradici, obsahující však zároveň obraz silného českého povědomí i dominantní politická fakta. Kromě náboženského charakteru legendy nepostrádají v různé míře ani historičnost. Zaměřme svoji pozornost raději zpět ke sv. Václavu – jakého jej tedy chtěly představit legendy?
Takzvaná První staroslověnská legenda o sv. Václavovi byla sepsána snad očitým svědkem boleslavské vraždy nedlouho po roce 935. Moderní dějepisectví soudí, že právě tento text, sepsaný bezprostředně po události, postrádá pozdější náboženský hagiografický náboj a stává se spíše střízlivým analistickým svědectvím události. Bezejmenný a pravděpodobně staroslověnský kněz popsal knížete jako niterného křesťana, jenž dbal o prosazení náboženství ve své zemi, jak se to ostatně odehrálo v jiných částech západní, jižní a konečně i střední Evropy: „věřil v Boha celým srdcem svým a vše dobré činil v životě svém. [...] I kostely vystavěl na všech hradech a dobře činil jim, a boží sluhy shromáždil ode všech národů, a služba za něho se konala po všecky dni k Bohu jako u velikých národů, vedením dobrého a spravedlivého knížete Václava.“ Kníže Václav si uvědomoval hodnotu a sílu křesťanství, toto náboženství chápal jako bránu do evropské civilizace, jíž chtěl vlastní vznikající slovanský stát provést. Slovům autora staroslověnské legendy můžeme věřit o to více, že jako zastánce staroslověnské liturgie zdaleka nemusel knížete Václava, jemuž byla blízká liturgie latinská (tedy jaksi „konkurenční“), nutně vylíčit jako bezchybný ideál křesťanského panovníka.
Koncem 10. století vznikla známější Kristiánova legenda, přesněji původně latinsky psaný text mnicha Kristiána s celým názvem: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily. V tomto díle vzniknuvším s větším časovým odstupem již převážil rozměr náboženský. Kníže Václav „pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje...“. Byl ideálním křesťanem v myšlenkách i liturgii (bohoslužebných obřadech). Sám například sklízel obilí, vymlátil jej, umlel a z mouky následně pekl hostie pro svaté přijímání během mše. Z hroznů prvních českých vinic připravoval mešní víno. Snažil se zároveň vymýtit staré slovanské pohanské kulty ničením model a zakládáním nových kostelíků. Kristiánova legenda vylíčila život, mučednickou smrt i odkaz Václavův jako vstupenku české země do vzdělané, kulturní a především latinské křesťanské Evropy. Je proto pokládána za nejdůležitější pramen svatováclavské náboženské úcty. Z jejího odkazu ostatně čerpal i císař a „otec vlasti“ Karel IV., který se po polovině 14. století postaral o prosazení svatováclavského kultu v českých zemích. O tom ještě podrobněji v poslední kapitolce.
Svatováclavská tradice pohledem filosoficko-dějinným
Svatováclavská tradice jakoby prorostla duší českého národa. V náboženském pojetí nebyla přerušena vlastně nikdy. Svatováclavský kult prosadil nejvýrazněji Karel IV., sám ostatně původně pokřtěný jako Václav, jenž si cenil svého přemyslovského původu po matce Elišce. Málo se připomíná, že Karlova zakladatelská činnost byla vedena svatováclavskou úctou. Univerzita, jak dodnes vidíme na fresce v Karolinu i na univerzitní pečeti, byla symbolickým darem sv. Václavu. Stejně tak Pražský hrad i Karlštejn měly nést Václavovo jméno. Země Koruny české svěřil Karel IV. symbolicky na věčné časy sv. Václavu. Pro korunovace příštích panovníků nechal vyrobit zbrusu nové svatováclavské klenoty. Uloženy nad ostatky českého patrona a knížete ve Svatováclavské kapli vytváří dodnes symbolický střed naší země a některé z nás k nim pořád táhne cosi víc než pouhý obdiv k uměleckému provedení a osazeným drahokamům (Karel IV. nechal do křížku koruny umístit relikvii z nejcennějších – trn z Kristovy trnové koruny).
V období první republiky probíhal zejména ve 20. letech takzvaný spor o smysl českých dějin. Hledejme kořeny v odkazu reformační linie Hus-Chelčický-Blahoslav-Komenský... snad až k T. G. Masarykovi, či v tradici svatováclavské? Kult i odkaz svatého Václava udržovala především katolická církev (ačkoli i mistr Jan Hus si přemyslovského knížete sám velmi vážil a nakonec i husité jeho odkazu využívali). Katolicismus byl spjat s Habsburky, dobou „temna“ a útlaku českého království v pobělohorské době. Když T. G. Masaryk boural Rakousko, boural s ním i svatováclavský kult. I když se mnozí historikové v čele s Josefem Pekařem ozývali a argumentovali hloubkou svatováclavského odkazu v lidové zbožnosti nejen českého venkova. Zvítězila nakonec spíše symbolika i myšlenkové dědictví husitské.
Další ránu zasadila svatováclavské tradici doba Protektorátu Čechy a Morava. Černá orlice na stříbrném poli byla zneužita nacistickým režimem jako vyznamenání pro české kolaboranty. Byl to nápad zastupujícího říšského protektora K. H. Franka, jak zdiskreditovat nejen několik tisíc skutečných i neprávem „odměněných“ (či spíše ocejchovaných) kolaborantů. Podařilo se mu také vnitřně rozložit jednu z českých náboženských a státoprávních tradic. Ani období komunistického Československa nepěstovalo úctu k svatováclavské tradici, vládnoucí ideologie a garnitura ostatně považovala náboženské hodnoty za nepotřebné a přežité. Bylo by to téma na delší úvahu, téma dosud otevřené a odborně nezpracované, proto snad někdy později.
Svatováclavská tradice se nadechuje konečně i v širší společnosti k novému životu. Uvědomíme-li si, že v 10. století bylo budoucí území ČR obklopeno ještě celou řadou slovanských kmenů (zejména v Polabí), nabízí se úvaha, že patronát svatého knížete skutečně funguje. Svatý Václav nám dosud opravdu „nedal zahynouti“. I člověk nenábožensky založený si možná řekne: „Aby ten Václav nakonec opravdu nebyl nějakým tím nebeským přímluvcem nás Čechů“. Všichni jistě, alespoň občas, nosíme v peněžence či kapse dvacetikorunu s vyobrazením Myslbekovy jezdecké sochy sv. Václava. Zemský patron je tak symbolicky alespoň občas s námi, a to fyzicky nakonec docela blízko. Magičnost prostoru „Václaváku“ a okolí sochy, kde skutečně procházely a byly tvořeny nejnovější české dějiny, by ostatně stála za další hlubší úvahu.
Na konci vystoupení Pěveckého sboru Gymnázia Strakonice v kostele sv. Markéty zpívalo zhruba čtyřicet sboristek i sboristů Svatováclavský chorál. Pro mnohé stále ještě melodii českých dějin. Auditorium povstalo, někteří zpívali s námi. Jakoby v té chvíli dostávalo „češství“ hlubší rozměr. Svatý Václav by z nás asi nechtěl militantní nacionalisty. Snad i proto jeho vojsko dosud symbolicky dřímá v Blaníku i přes všechny naše slavné i neslavné prohry. Ctnosti českého národa spočívají v jeho kulturní a myšlenkové síle. Vojenskými dobyvateli Evropy jsme snad ani nikdy být nechtěli.
Za Váš čas srdečně děkuje Miroslav Žitný