Ten den pršelo víc než obvykle. Provazce deště svazovaly zem svými mohutnými uzly a vytvářely tak zrcadlo oblohy zbarvené do holubí šedi. Kdybyste natáhli ruku nad jednu z mnoha čím dál hlubších louží, v tom zrcadle byste se i spatřili. Je to zvláštní pocit, vidět vlastní dlaň a konečky prstů tančit na popředí jakési akvarelové malby. Najednou vám připadá, že jste se stali součástí obrazu a na chvíli tomu sebeklamu i uvěříte. Dnes ale na žádné takové hraní není čas.
K doktorovi, k doktorovi…kdo z vás šel kdy rád k doktorovi? Právě k němu dnes směřovaly moje jindy vesele tančící kroky. ,,No tak, uklidni se! Jde jen o prohlídku! Stejně tě jako obvykle postaví před tabuli, ukáže ti pár velkých písmen, zašeptá několik dohromady smysl nedávajících vět, to pro jistotu, jestli už jsi náhodou úplně neohluchl, pak ti změří tlak a řekne: V pořádku, přijďte zase za rok! Tak čeho se bojíš?!“ Tímhle mumláním se uklidňuji pokaždé. A výsledek? No, asi se někde schovává, beztak má z toho vyšetření ještě větší strach než já.
Odmala mi říkají, že jsem hypochondr. Jakmile se ve zprávách objeví, že na druhém konci světa řádí nějaká nemoc, už ruším všechna setkání a zásobuji se na horší časy. To pro jistotu. Člověk přece nikdy neví. Z tohoto důvodu mám obavy ze všech prohlídek. Co když mi řeknou, že trpím nějakou smrtelnou chorobou? Co když mi na špičce jazyku objeví nějaký velký neznámý flek a pošlou mě k přezkoumání do krajské nemocnice? Vždycky na sebe proto před odchodem k lékaři vypláznu jazyk. Jednak, protože se bojím toho zákeřného fleku, jednak proto, že mě to baví.
Beru za kliku těžkých skleněných dveří. Mají je tu už od normalizace a od té doby jimi prošlo tolik lidí, že jsou z toho celé pochroumané. Klika jen tak tak drží, jen vám samou škodolibostí zůstat v ruce, a ve skle, kterým dříve bylo vidět do vnitřku budovy, se už dneska skoro neodráží ani váš stín. Jako by se samy pomalu stávaly pouhým stínem minulého režimu. Teď se ale nad nimi nepozastavuji, jdu totiž zase pozdě.
Vcházím do místnosti plné čekajících lidí. Všichni mlčí, bloudí hluboko ve svých myšlenkách. V rohu sedí dítě a pláče. Svou měkkou ručičkou si tiskne rameno, do kterého asi před chvílí dostalo pěkně bolestivou injekci. To mě moc neuklidňuje. Znovu si sám pro sebe zamumlám svoji mantru. Bez úspěchu. Rázem se otevřou dveře a vykoukne z nich sestra a vyřkne moje jméno. Jsem tak rozhozený, že asi minutu přemýšlím, zda-li je to vůbec moje jméno a pak se rychle vzpamatuji a zakoktám: ,,Tady…“,,Tak pojďte dál, doktor už na vás čeká.“ Kdyby tu bylo nějaké okno, asi bych jim vyskočil ven a utekl pryč. Jenže nic takového tady bohužel není. Vydám se tedy těmi otevřenými dveřmi napospas svému, beztak na mě nepěknou hru chystajícímu, osudu.
,,Ale, dobrý den! Tak jakpak se vám daří?“ přivítá mě vlídně se usmívající doktor. ,,Hmm…pořád stejně. Jak vám?“ zamumlám. ,,Výborně! Před pár dny jsem se vrátil z dovolené. Víte, byl jsem v Japonsku.“ V Japonsku?! Problesklo mi hlavou. Tam teď přece řádí spalničky! Víte, náš lékař je, ač vzhledem tak nepůsobí, takový náš věčný bohém. Někdy, když se večer vracíte z práce a náhodou jdete kolem jeho domu s roztaženými závěsy, ho můžete spatřit, jak tancuje po pokoji na hudbu, která se líně valí z jeho starého gramofonu. Když ho tam takhle nenajdete, obvykle to znamená, že je na jednom z mnoha večírků pořádaných místními divadelníky. Včera ale asi zůstal doma, chybí mu jeho typické kruhy pod očima.
Odhodlán nepřiblížit se k doktorovi už ani na krok stojím jako zařezaný a odmítám se hnout. ,,No tak, posaďte se!“ Rozhlédnu se. Není kudy uniknout! Přes svůj velký strach se tedy odhodlám k pohybu a posadím se na úzkou nemocniční postel. ,,Vyplázněte na mě jazyk!“ řekne stále uklidňujícím tónem. ,,Ne!“ zablekotám. ,,No tak, člověče, neblázněte! Čeho se bojíte? Já vás přece neukousnu!“ Vy možná ne, ale pokud mi na jazyku objevíte nějakou skvrnu, tak to skousnu těžko já. Nahlas ale vyslovím jen: ,,Neobešlo by se to letos bez vyplazování?“ Lékař se rozesměje: ,,Vy na ten svůj strach zemřete dříve, než vás nějaká ta choroba vůbec stihne dopadnout! A teď neblbněte a ukažte mi váš jazyk, bude to jen na pár vteřin!“ Neochotně a rychle jsem bleskem odhalil špičku jazyka. ,,Já už musím jít!“ zvedám se a běžím ke dveřím. ,,Počkejte! Prohlídka ještě neskončila!“ volá za mnou zoufalý doktor. ,,Ani náhodou! Ještě mi na jazyku najdete nějakej ten flek a já skončím jako lazar!“ a prásknu dveřmi. Lékař, zírající na místo, kde ještě před vteřinou seděl jeho pacient, se pomalu vzpamatuje a pronese: ,,Ten jednou zemře na vlastní blbost. Kdyby věděl, že má už několik let ty fleky na jazyku dokonce dva, tak dostane infarkt.“ ,,Zemře?“ táže se sestra. Doktor se zamyslí a po chvíli odpoví: ,,Každý jednou zemře, ale kdyby o těch flecích věděl, tak to bude o dost dřív, než to bude nevyhnutelné.“