Psal se 23. srpen 1973, když došlo k přepadení pobočky banky Sveriges Kreditbank ve švédském Stockholmu, během kterého se stali čtyři zaměstnanci banky, tři ženy a jeden muž, rukojmími recidivistů Jana-Erika Olssona a Clarka Olofssona a po dobu 130 hodin byli vězněni v trezoru. Nakonec se podařilo zajatce vysvobodit a zajmout pachatele bez jediného výstřelu, a tedy z tohoto pohledu nebylo přepadení nijak neobvyklé. Zvláštností této kauzy se ovšem stal vztah mezi pachatelem a jednou z rukojmích, třiadvacetiletou Kristin Enmarkovou, která si během pouhých šesti dnů vytvořila k pachateli velmi silné pouto a za nepřítele nepovažovala své věznitele, ale policisty, již prý byli jediní, kteří ohrožovali životy zaměstnanců banky. Při vyjednávání, které vedl tehdejší premiér Olof Palme, se vyjádřila takto: „Sedíte si tam a s našimi životy hrajete kostky. Naprosto oběma důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nijak nám neublížili. Naopak byli velice milí. Víte, Olofe, to, čeho se bojím, je, že policie zaútočí a způsobí, že zemřeme.“ Podobný názor sdíleli i ostatní. Všichni čtyři zajatci se shodli, že únosci byli milí a cítili se s nimi bezpečně. Zdálo se, že měli pocit, že za své životy vděčí právě pachatelům. Dokonce se později přimlouvali za snížení jejich desetiletého trestu odnětí svobody. Kristin se následně s Olssonem několikrát sešla a oba se seznámili s rodinou toho druhého. Právě tento případ zaujal kriminologa Nilse Bejerota, jenž na jeho základě přišel s pojmem „Stockholmský syndrom“. Tímto jevem se poté začal významně zabývat například americký psychiatr Frank Ochberg, který jej v 70. letech definoval pro účely FBI a Scotland Yardu.
A co se tedy skrývá pod pojmem Stockholmský syndrom? Jednoduše řečeno se jedná o psychologickou reakci spočívající ve vytvoření pozitivní vazby ze strany oběti vůči pachateli. Tato reakce se však nedá považovat za duševní chorobu, ale spíše za jakýsi hluboko zakořeněný instinkt přežití a obranný mechanismus jedince v krizové situaci poté, co prožije strach či trauma z bezprostředního ohrožení svého života. V případě, kdy se tedy pachatel rozhodne nechat jej naživu, začne se rukojmí s únoscem a jeho požadavky identifikovat a je u něj vyvolán pocit vděčnosti. V některých případech se jedná až o naprostou závislost, o silné city k únosci, které se podobají až lásce dítěte ke své matce. Jakýkoliv přátelský čin agresora, kterým může být například poskytnutí základních potřeb (například jídla, pití, toalety…), si oběť vykládá jako projev nadstandardně dobrého zacházení. Vytváří si vlastně jakýsi psychologický vztah mezi svým štěstím a štěstím únosce. Současně se však vyvíjí také negativní postoj oběti k těm, kteří ohrožují její vztah s únoscem. Nejspíše tedy uhádnete, že se nejčastěji jedná o nepřátelský vztah k policii. Britský psychiatr William Sargant tento jev vysvětluje tím, že se nervový systém člověka dostává pod stálý tlak, a může tak vykazovat paradoxní mozkovou aktivitu, kdy se zlo stává pro oběť dobrem a dobro zlem. Bohužel není možné tento jev zatím přesně definovat a také vysvětlit, proč někteří jedinci tímto způsobem reagují, a jiní nikoliv. Zajímavým faktem je to, že tímto syndromem trpí až 27 % unesených.
Tento jev se však nevztahuje pouze k rukojmím. Dnes se chápání Stockholmského syndromu rozšířilo i na další ohrožené skupiny, mezi které bychom mohli zařadit například týrané děti, které násilníkovi nekladou odpor, aby jej nerozrušily, oběti domácího násilí, válečné zajatce i policejní vyjednavače, kteří mohou teroristy podvědomě varovat před blížícím se zásahem policie. S tímto jevem se můžeme setkat kupříkladu i u policejních odstřelovačů, členů kultu či sekty, prodávaných prostitutek, či dokonce u závodních sportovců, kteří tolerují až příliš tvrdé techniky svých trenérů.
Mezi nejznámější případy, u nichž se právě Stockholmský syndrom objevil, patří, kromě již zmiňované stockholmské banky, například případ únosu dcery tiskového magnáta Williama Randolpha Hearsta, Patty Hearstové. Ta byla roku 1974 unesena teroristickou organizací Symbionese Liberation Army, za svého únosce se posléze vdala a byla odsouzena k sedmi letům vězení za spolupráci při loupeži. Její právník ji však bránil tím, že jí únosce ,,vymyl mozek", což napomohlo k tomu, že byla později omilostněna americkým prezidentem Jimmy Carterem. Za další ukázku tohoto syndromu bychom mohli považovat i proslulý příběh Rakušanky Nataschy Kampuschové, která byla mezi lety 1998 až 2006 vězněna ve sklepení domu, a to Wolfgangem Priklopilem, který po jejím útěku 23. srpna 2006 spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Natascha poté přiznala, že i přes to, že se jednalo o jejího věznitele, tak ji jeho smrt zasáhla. Ke své reakci se vyjádřila takto: „Připadá mi přirozené, že se přizpůsobíte, abyste se identifikovali se svým únoscem. Zejména pokud s tímto člověkem trávíte hodně času. Je to o empatii, komunikaci. Hledání normálnosti v podmínkách trestného činu není syndrom. Je to strategie přežití.“ Zajímavým příkladem Stockholmského syndromu je i případ únosu pětadvacetileté Mary McElroyové, který se odehrál o čtyřicet let dříve, než byl tento jev vůbec definován, a to v květnu roku 1933. Mary McElroyová se právě koupala ve vaně, když ji násilně napadli čtyři muži, kteří ji odvezli a uvěznili ve sklepě opuštěné farmy. Po zaplacení výkupného byli únosci brzy zadrženi, avšak dívka odmítala vypovídat v jejich neprospěch. Naopak tvrdila, že k ní byli velice laskaví, a jeden z nich jí dokonce daroval květinu. Vzepřela se jejich odsouzení k trestu smrti a dosáhla snížení trestu na doživotní pobyt ve vězení, kde je ještě dlouho poté navštěvovala. I v dopise na rozloučenou, který zanechala po své sebevraždě o sedm let později, se stále za své držitele přimlouvala.
Opačným jevem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti. Oba tyto syndromy jsou dokonalou ukázkou toho, že je lidská osobnost plná paradoxů, a ne vždy se dá její chování racionálně vysvětlit.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/specialy/tema/clanek/stockholmsky-syndrom-40069655
https://zdravi.euro.cz/leky/stockholmsky-syndrom/