Štěpán Komrska je absolventem strakonického gymnázia, který se nyní věnuje studiu psychologie, ale také designu. Prvně šel s kůží na trh, když pod značkou Leathery, kterou spoluzaložil, navrhl koženou kolekci kabelek a batohů inspirovanou japonským uměním origami. Jeho práci jste v minulosti mohli potkat například na Prague design weeku, kde získal Ocenění za nejlepší instalaci výstavy. Tento rok přišel s novým nápadem, který představil na Designbloku. Stále se držel kůže a batohů s kabelkami, co se však změnilo, byla technika. O jeho expozici, přístupu k designu a ke kůži nebo třeba proč zrovna neměl kožený batoh, se můžete dočíst v tomto rozhovoru.
Jak jsi s designem začal?
Asi před třemi lety, když jsem se s kůží seznámil, rozhodl jsem se, že chci jít nějakou novou cestou. Proto jsem směřoval i tuto expozici originálním a jiným směrem, než je v tomto odvětví běžné.
Proč tě tolik láká ten nový směr?
Je to zřejmě určitá součást osobnosti a lidská vlastnost, která člověka ovlivňuje a táhne dopředu. Mě to táhne k tomu dělat věci jinak, inovativním způsobem.
Jaký má záměr tvá instalace na Designbloku?
Spočívá v jednoduchosti. První jednoduchost spočívá v samotné technice vytažení pouze jednoho kusu kůže a ve vytvoření z 2D materiálu 3D produkt. Ta druhá je ve světlech, která barevně zastupují základní triádu Red Green Blue barev. Ale musím také přiznat, že i když výsledný dojem z instalace působí jednoduše, provedení rozhodně snadné nebylo, naopak proces výroby produktů i světel byl velice složitý, zdlouhavý a náročný.
Proč myslíš, že jsi na Designbloku uspěl?
Myslím, že hodně zapůsobila vizualizace, kterou vytvořil dle mé představy bratr Jakub, který je z mého pohledu v tvorbě 3D vizualizací vážně mistr. A pak ten samotný nápad techniky, která se v kombinaci s kůží na naší designové scéně ještě neobjevila.
Jakou techniku jsi použil?
Tohle je technika vytahování kůže. Využívám v ní toho, že když kůži namočím, získá jiné vlastnosti, a když je dostatečně napařená (tedy i namočená), tak se s ní dá dobře manipulovat a různě ohýbat. Objekty, které na Designbloku vystavuji, vznikly tak, že jsem na dřevěné šablony vytahoval plochu kůže, která po uschnutí díky tlaku drží stejný tvar i pevnost.
Proč zrovna kůže?
Je to přírodní materiál. Mě vždycky jako přírodní materiál bavilo dřevo. Kůže je oproti němu hodně tvárná, člověk z ní může vyrobit spoustu věcí a otevírá dveře nejrůznějším technikám a produktům.
A nemyslíš, že ti může škodit to, že pracuješ zrovna s kůží, když je teď trendem veganství nebo cruelty free?
I když je ta dnešní osvěta zmíněných trendů hodně silná, tak kůže je pro mě nenahraditelný materiál, který je velmi kvalitní a člověk ho ničím jiným nemůže zcela nahradit.
Máš nějaké další techniky, na které sis přišel sám?
Skládání kůže, čehož jsem využil v první kolekci Origami pocházející z japonské techniky. Nic se nemuselo šít ani lepit, vycházelo se úplně ze stejného principu, který známe právě ze skládání papíru.
Nebylo by snazší umění rovnou studovat?
Mě baví mít design jako koníček, jsem rád, že nedělám jen to. Tím, že studuju psychologii a je to teď můj hlavní obor, se pro mě navrhování i samotná výroba stala (jak my psychologové rádi říkáme) příjemným ventilem, který člověk potřebuje, když dělá určitou jednotvárnou činnost, jako je třeba myšlení hlavou. Vypnout u něčeho, co má jiný charakter – jako třeba u manuální práce – je to, co mi k tomu sedí.
Jak to všechno stíháš?
Já byl vždycky zvyklý dělat víc věcí najednou. Při gymplu jsem se věnoval hudbě, chodil jsem na výtvarku k paní učitelce Lískovcové, která mě v mém uměleckém směru určitě hodně ovlivnila. Časově se to určitě skloubit dá. Když se člověk chce něčemu věnovat, tak si pro to ten čas najde.
Máš nějakou nemoc z povolání designéra? Koukáš na věci jinak, když si je kupuješ?
Určitě. Myslím, že design je ale něco, co nepřináší jen tohle „divno“, že se člověk kouká na věci kolem sebe jinak. Taky to člověku dává rozhled a přesah do jiných oborů, což je podle mého názoru něco, co se bude do budoucna hodně cenit, protože jednotlivé obory se čím dál častěji prolínají. I psychologie a umění se navzájem prolíná.
V čem se psychologie a umění prolínají?
Umění se už v psychologii regulérně využívá. Třeba arteterapie, což je jeden z oborů psychologie a určitě je to něco, co funguje. Zároveň už oba obory vnímám jako něco, co patří ke mně, takže i tím mi zkrátka patří k sobě.
Je v designu něco, co nemáš rád?
Asi není nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Naopak se mi líbí, že v umění je příležitost pro každého vyjádřit svůj směr a svoji tvorbu a nikdo by ho za to neměl nějak odsuzovat, což je na tom fajn. Když se pak bavíme o designu čistě jako o něčem, co zasahuje do produktové sféry, tak mi občas u některých produktů chybí funkčnost a uživatelská praktičnost na úkor vzhledu.
A proč dnes nemáš kožený batoh?
Já vždycky říkám to přísloví, že kovářova kobyla chodí bosa. Nyní jsem ale na cestě Olomouc – Praha, kterou jezdím každý týden, a protože mám ke koženým věcem větší úctu, tak mi jich přijde škoda na to, abych je po cestě poškrábal a odrbal.
Máš nějaký další cíl?
Další cíl momentálně nemám, už tohle vnímám jako určitý vrchol, protože se sem dostávají umělci vybraní odborníky a designérskou špičkou, takže si toho dost vážím. Dokázal jsem si tady taky to, že je důležité držet se svých cílů, i když se zrovna tolik nedaří nebo si člověk moc nevěří na tak velkou věc, jako je třeba nejprestižnější designerská výstava.
Je něco, co bys chtěl čtenářům vzkázat?
Aby si šli za svým koníčkem nebo něčím, co je baví, i když se ta cesta zdá těžká nebo je okolo velká konkurence.
Jaký je smysl života?
Zajímavá otázka pro psychologa, který se takovými tématy zabývá často, a hlavně dlouze a do hloubky. Zkráceně si myslím, že smysl života je v tvoření. Jsme tvorové, tak bychom měli tvořit. A taky být nějakým způsobem aktivní a nenechat si život utéct.
Proč zrovna být aktivní?
Nechci sklouznout ke známému klišé, že žijeme jen jednou. Je to ale něco, k čemu jsem se zkrátka dopracoval během svého dosavadního života.